Odvážná krádež pod vodou. Drzá operace britské ponorky vstoupila do dějin

„Byla tma, časné ráno a moře zamrzalo, když se ponorka Conqueror Jejího Veličenstva dostala do hloubky periskopu. Její kapitán, Christopher Wreford-Brown, metodicky sledoval svůj cíl, jako lovec pronásledující ostražitou kořist. Byla tam, asi 900 metrů vpředu, pomalu se pohybovala, zdálo se, že si neuvědomuje, že má za ocasem ponorku. Důstojníci a muži, shromážděni kolem velitele Wreford-Browna v potemnělé operační místnosti, mlčky čekali. Vnitřní napětí maskoval klid projevovaný navenek. Psal se rok 1982 a tohle byla ta pravá věc.“

Těmito slovy začíná reportáž britského deníku The Daily Telegraph o jedné z nejutajovanějších akcí britského ponorkového námořnictva, kterou paradoxně provedla vůbec nejslavnější britská ponorka té doby. Úkolem bylo ukrást sovětskému námořnictvu nový typ sonaru.

Tajná „loupežná“ výprava

Splnit toto zadání se právě chystala jaderná ponorka Conqueror (Dobyvatel, pozn. red.), která se téhož roku stala světově proslulou tím, že ve válce o Falklandy potopila 2. května dvěma ze tří vypálených torpéd argentinský válečný křižník General Belgrano. Na jeho palubě zahynulo 323 mužů, protože křižník nevyslal kvůli selhání elektrických rozvodů volání o pomoc a dva jeho doprovodné torpédoborce nevěděly kvůli nízké viditelnosti o jeho potížích.

Na Kaliningrad! Češi i Poláci se baví myšlenkou české anexe ruského přístavu

Úkol, jenž ponorka Conqueror plnila nyní, byl ale mnohem náročnější a nebezpečnější než potopení Belgrana. Psal se srpen 1982, válka o Falklandy před dvěma měsíci skončila, ale studená válka mezi Východem a Západem pokračovala pořád dál. A v ledovém Barentsově moři, doslova za dveřmi ruských výsostných vod, které byly hájemstvím mocné sovětské Severní flotily, byla ještě studenější. Vplížit se sem s britskou ponorkou byla zcela mimořádná troufalost. Ale právě k tomu se její kapitán Wreford-Brown chystal.

„Ponorkáři, uzavřená, při sobě držící komunita, zdvořile pohrdající svými hladinovými protějšky, žertují, že existují jen dva typy námořních plavidel: ponorky a cíle. A cílem Weford-Browna byla špionážní rybářská loď, označovaná ve slangu NATO jako všeobecná rozvědka,“ píše Daily Telegraph.

Tyto lodě, vyhlížející jako běžná rybářská plavidla, byly ve skutečnosti napěchovány odposlouchávacími a detekčními zařízeními. Pohybovaly se v mořích daleko od námořních základen, monitorovaly cvičení NATO a snažily se získat co nejvíce údajů o síle potenciálního protivníka.

Loď, v jejímž závěsu se plížil britský ponorkový kapitán, však vynikala ještě něčím. Ač sovětská, plula pod polskou vlajkou a táhla za sebou zařízení, které Britové i Američané velmi toužili získat: šlo o více než kilometr dlouhé ocelové lano s hydrofony, známé jako vlečný sonar.

Prokletí jménem Titanic. I objevitel vraku při své první výpravě málem zemřel

Hydrofon, tedy podvodní mikrofon neboli pasivní sonar, poslouchá pod vodou všechny signály zvnějšku. Zatímco aktivní sonar detekuje cizí objekty tím, že vysílá svůj signál do různých stran a čeká, odkud se mu odrazí, hydrofon nevysílá nic, ale zachycuje všechny zvuky, jež k němu doléhají. A právě proto, aby ho při tomto poslechu nerušil hluk stroje, který jej veze, bývá vlečen na tažném ocelovém laně i kilometry za lodí.

Sovětský svaz začal zkoušet hydrofony neboli vlečné pasivní sonary jako nový způsob detekce nepřátelských ponorek a Conqueror dostal za úkol tuto novou technologii ukrást. Jeho příď proto vybavili američtí technici elektronicky řízenými kleštěmi, jež měly „přecvaknout“ zhruba 7,5 centimetru tlusté ocelové lano spojující hydrofony s lodí. Přísně tajná mise dostala krycí název operace Barmaid.

Nebezpečný úkol

„Byl to docela pozoruhodný a odvážný čin, který s sebou nesl nesmírné riziko,“ uvedl před 10 lety pro Daily Telegraph dokumentarista Stuart Prebble, jenž tehdy věnoval této operaci svou knihu Tajemství Conqueroru: Nevyřčený příběh nejslavnější britské ponorky.

„Ačkoli si studenou válku spojujeme nejčastěji s Kubou, Berlínem, raketami a tanky, právě na moři a zvláště pod mořem byl boj mezi Východem a Západem často nejnebezpečnější,“ doplnil Prebble.

Atmosféru doby připomíná třeba film Hon na ponorku z roku 1990, se Seanem Connerym v roli litevského ponorkového kapitána. Ten se pokouší zběhnout se supermoderní sovětskou ponorkou, vybavenou ultra tichým pohonem, jenž je pro běžný sonar nezjistitelný. Americké námořnictvo se ale nejdříve obává, že tichá ponorka pluje k americkým břehům s úkolem zasadit Spojeným státům první jaderný úder.

Zariskoval a inicioval vzpouru na fregatě. Odpověď Sovětů byla rychlá a krutá

Děj snímku opravdu odpovídal tomu, co se v 70. a 80. letech ve světových oceánech dělo. Sovětské ponorky se stávaly stále tiššími a rychlejšími, navíc dokázaly zdatně manévrovat, a občas provokovaly své západní soupeře.

Způsob těchto nebezpečných hrátek byl popsán také například ve známém katastrofickém románu Ponorka autorské dvojice Thomas N. Scortia a Frank M. Robinson. Tam byl označen jako „hraní kůzlátek“ - šlo o to, že se ponorka jedné strany opatrně připlížila k protivníkovi a ve chvíli, kdy byla vůči němu v palebné pozici, spustila místo torpéd svůj aktivní sonar. Posádka druhé ponorky tak najednou uslyšela ve sluchátkách ohlušující pískot signálů, který ji až arogantně upozorňoval: „Jsme za vámi. Kdyby byla válka, bylo by po vás.“

(V románu Scortii a Robinsona si takto pohrává sovětská ponorka Žukov se svým americkým protějškem, aniž by tušila, že posádka americké ponorky se pod vlivem výparů z nového nátěru interiéru dostala do psychotického stavu, který ještě umocnilo to, že velení amerického námořnictva se rozhodlo podrobit ji zátěžovému testu a vystavilo ji falešným zprávám o vypuknutí skutečného mezinárodního konfliktu. Zmanipulovaná a vystresovaná posádka se pak skutečně pokusí zahájit jaderný útok, kterému se jen s největším vypětím sil podaří zabránit, pozn. red.)

Hra špionů

Vlečný sonar představoval v této psychologické válce ponorkových kapitánů zbraň nového typu. Američané i Britové se domnívali, že v této technologii vedou, a znepokojily je zprávy o tom, že je Rusové dohnali. Trápila je především otázka, zda se to protivníkovi povedlo vlastní vynalézavostí, nebo pomohla špionáž. „Pro Brity to byla citlivá záležitost, protože je v poválečném období sužovaly špionážní skandály," píše Daily Telegraph.

Jedním z nich byl například portlandský špionážní kruh, operující v Anglii od konce 50. let do roku 1961, který odhalila americká CIA. Dalším byla aféra britského státního úředníka Williama Johna Christophera Vassalla, který od roku 1954 do roku 1962 poskytl Sovětům řadu informací o britské námořní technologii, jimiž výrazně přispěl k modernizaci sovětského válečného námořnictva.

Den, kdy Sověti vyděsili Američany. Raketa R-7 byla triumfem, poté dobyla vesmír

K tomu, aby se zmocnili sovětského vlečného sonaru, vyvinuli američtí specialisté z firmy General Dynamics, pracující pro CIA, speciální klešťové zařízení, které instalovali v britských ponorkách. A proč k tomu nepoužili ponorky americké?

„Na to existují dva různé pohledy. Britové věřili, že byli vybráni proto, že jejich ponorky jsou obratnější. Cyničtější názor říká, že skutečným důvodem bylo to, že přistižení britské ponorky by vyvolalo menší diplomatický skandál, než kdyby byla chycena ponorka americká. Nikdo nechtěl vyprovokovat velmoceckou konfrontaci,“ uvedl pro Daily Telegraph Prebble.

Poslední pokus

Přestřihnout pod vodou ocelové lano a ještě při tom vytvořit dojem, že se přetrhlo náhodou, ovšem nebylo nijak snadné. Ponorka Conqueror se o to pokusila dvakrát neúspěšně, jednou v Barentsově a jednou ve Středozemním moři. Teď se tedy tiše kradla černou arktickou vodou k dalšímu pokusu.

„Použití elektronických kleští vyžadovalo ten nejskvělejší námořnický um. Ponorka připlouvala k lanu zespodu tak, aby se dostala do slepého úhlu vlečné lodě, takže mířila jen pár metrů za její záď. Kleště byly navrženy tak, aby lano spíš drásaly, než čistě přeřezávaly, aby vznikl dojem, že se vlečné sonary zachytily ​​o podvodní překážku a lano se přetrhlo,“ popisuje to Daily Telegraph.

Zabiják v Atlantiku. Hitlerova ponorka rozsévala smrt, troufla si i na New York

Při konečném přiblížení musel Wreford-Brown plně spoléhat na své schopnosti a na to, že si správně vypočítal svou vzdálenost od cíle, protože se musel dostat opravdu těsně za loď. Lodní šrouby sledovaného plavidla byly jen pár desítek centimetrů od trupu Conqueroru. Stačila drobná chyba v odhadu a kolize by byla nevyhnutelná.

Kapitánovy nervy to ale vydržely a podařilo se mu zaháknout kleště. Jejich čelisti se zahryzly do ocelových pramenů a začaly je postupně přeřezávat. Během několika vteřin, které všem v ponorce připadaly jako hodiny, se podařilo lano přestříhat. Vlečný sonar teď držela v čelistech kleští ponorka a rychle s ním klesala do hlubiny.

„Všichni na kapitánském můstku byli napjatí. Čekali jsme, že nás každou chvíli objeví, a byli jsme připraveni dát se na útěk, jestli to bude nutné,“ řekl spisovateli Prebblemu jeden z tehdejších členů ponorkové posádky.

Černý pátek 1941. Útok Hitlerovy ponorky a bombardérů přinesl katastrofu

Nikdo z těch, kdo se spisovatelem mluvili, nebyl ochoten potvrdit, v jaké pozici se ponorka nacházela, když k této akci došlo. Existuje ale podezření, že operace proběhla v sovětských výsostných vodách, jen 5,5 kilometru od pobřeží. Kdyby Rusové ponorku odhalili, hrozil jí letecký i námořní útok. Je také otázka, zda posádka ruské lodi opravdu vůbec nezaznamenala, co se stalo. Kdyby totiž přiznala, že něco tušila o možné přítomnosti nepřátelského plavidla, vystavovala by se nebezpečí trestního stíhání a poslání do pracovního tábora.

Operace Barmaid zůstala na dlouhá léta zcela utajena. Její podrobnosti vypluly na světlo až v novém tisíciletí. Shodou okolností krátce předtím, než Rusko zahájilo novou výbojnou válku.