Kliknutím zvětšíteNa začátku všeho byly osobní ambice jednoho bezpáteřního muže. Lékař SS Kurt Heissmeyer praktikoval v sanatoriu Hohenlychen v německém Lychenu, otevřeném v roce 1902 pro děti trpící tuberkulózou. V 30. letech se sanatorium stalo jedním z hlavních zdravotnických zařízení určených pro rekonvalescenci Hitlerových esesáků a od roku 1935 se změnilo v ortopedickou kliniku, která měla za úkol vracet zraněnou "elitu německé armády" zpátky do služby.
Heissmeyer se toužil dostat výš a udělat kariéru. Chtěl profesuru, jenže k tomu potřeboval předložit původní výzkum. V tom mu pomohlo předchozí zaměření sanatoria a zkušenost s tuberkulózními dětmi.
Tuberkulóza nakazí spíš ty rasově horší
Ačkoli to už bylo v té době vyvráceno. Heissmeyer se nevzdával hypotézy, že injekce živých bakterií tuberkulózy může působit jako očkovací látka. Dalším faktorem, na němž zakládal své experimenty, byla pseudovědecká nacistická rasová teorie, že při rozvoji tuberkulózního onemocnění hraje významnou roli právě rasa, protože "rasově horší" lidé jsou k tuberkulóze náchylnější. První hypotéza byla vědecky neudržitelná, druhá vycházela výhradně z nacistické ideologie, ale to lékaři v jeho podivných plánech nijak nevadilo.
Rozhodl se svá teoretická východiska ověřit na skutečných pacientech, a to tak, že vstříkne živé tuberkulózní bakteriální kultury do plic a krevního řečiště "Untermenschen", tedy "podlidí, za něž považoval Židy a Slovany. Obě tyto rasy označovala nacistická věrouka za "nižší" než Germány, tedy Němce.
Pro možnost realizace svých pokusů získal podporu od svého strýce, generála SS Augusta Heissmeyera, a jeho blízkého známého, jímž byl další esesácký generál Oswald Pohl.
Děti si objednal z Osvětimi
Se záštitou esesácké generality si německý lékař nechal obstarat "výzkumný materiál". Nejdříve začal se sovětskými a polskými válečnými zajatci drženými v hamburském koncentračním táboře Neuengamme a později své pokusy rozšířil i na židovské děti.
Dvacet dětí (deset chlapců a deset dívek) mu koncem roku 1944 vybral a poslal do Neuengamme, podtábora "slavnějšího" Sachsenhausenu, neblaze proslulý "anděl smrti" Josef Mengele. Čtrnáct z nich bylo z Polska, po dvou z Nizozemska a Francie a po jednom z Itálie a z Jugoslávie. Všechny děti byly židovské národnosti. Mengele jim zajistil lepší stravu, než měly ostatní děti v Osvětimi, pozorně sledoval jejich stav, aby byly zdravé, a když se o tom ujistil, zapsal je v listopadu 1944 na seznam k transportu do Neuengamme.
Chlapce a dívky provázely do tohoto koncentračního tábora čtyři ženy, což byly dvě zdravotní sestry, jedna maďarská lékárnice a jedna lékařka, polská Židovka Paula Trocká.
Zdravotní sestřičky i lékárnice byly zlikvidovány ihned po příjezdu. Lékařka ale přežila. O tom, co viděla a slyšela, vypovídala více než deset let po válce v Jeruzalémě. "Na cestě nás doprovázely stráže SS. Vezli nás v samostatném voze, který byl spřažen s normálním vlakem. Všechno tak vypadalo normálně jako obyčejný vlak. Museli jsme si sundat Davidovy hvězdy, abychom nepoutali pozornost. Aby se k nám nikdo nepřibližoval, rozhlásili, že jde o přepravu lidí nakažených tyfem… Jídlo bylo výborné, na cestu jsme dostali čokoládu a mléko. Po dvoudenní cestě jsme v deset večer dorazili do Neuengamme."
Na pokusech v táboře
V lednu 1945 píchl Heissmeyer všem dětem injekci živých bakterií tuberkulózy. Všechny onemocněly. O něco později jim nechal chirurgicky odstranit lymfatické uzliny z podpaží, aby mohl zkontrolovat tvorbu protilátek.
O tuto analýzu požádal svého kolegu ze sanatoria Hohenlychen, lékaře Hanse Kleina. Všechny děti byly vyfotografovány, musely zvednout ruku a ukázat řez v podpaží. Ani u jednoho dítěte se nerozvinula tvorba protilátek, které Heissmeyer hledal. Klein nebyl za svou asistenci při daných pokusech nikdy stíhán.
Přestože se Němci snažili děti v rámci koncentračního tábora izolovat, mezi vězni se o nich vědělo, mimo jiné díky tomu, že na ošetřovnách praktikovali také lékaři z řad porobených národů, uvěznění pro ilegální protinacistickou činnost. Ti se v mezích svých možností snažili o všech dvacet dětí pečovat, jak mohli nejlépe, a také jim shánět v táboře, co právě potřebovaly. Řada vězňů přispěla dětem alespoň jídlem nebo pro ně vyráběla improvizovaně hračky z toho, co bylo po ruce.
Vražda ve školním sklepě…
Koncem března 1945 bylo osmnáct tisíc vězněných Skandinávců a kolem třinácti tisíc vězňů dalších národností evakuováno z koncentračních táborů do Švédska. Skandinávci z koncentračních táborů ve východním a západním Německu byli nejdříve soustředěni v Neuengamme, odkud je speciálně označené bílé autobusy s červeným křížem odvážely přes německo-dánské hranice. Patřil mezi ně i dánský lékař Henry Meyer, který ještě předtím, než byl z Neuengamme transportován, stihl sepsat jména všech dětí, jejich data narození i místo původu. Nedokázal sice děti zachránit, ale jeho pozdější zpráva přispěla k tomu, že se svět dozvěděl o jejich osudu a identitě.
Poslední autobusy označené červeným křížem opustily Neuengamme 20. dubna. Britské jednotky byly vzdáleny už pouhých deset kilometrů od Hamburgu a blížily se k Neunegamme. Šéf tábora Max Pauly proto obdržel od svých nadřízených v Berlíně kabelogramem rozkaz, aby "ten Heissmeyerův úsek rozpustil". Pochopil ho tak, že má děti i jejich dospělý doprovod zlikvidovat.
Děti, jejich čtyři ošetřovatele a šest sovětských vězňů dal převézt náklaďákem do školy Bullenhuser Damm na hamburském předměstí. Doprovázeli je tři esesáčtí dozorci (Wilhelm Dreimann, Adolf Speck a Heinrich Wiehagen), lékař SS Alfred Trzebinski a samozřejmě řidič, jímž byl jistý Hans Friedrich Petersen.
Školu už dříve zabrala SS, která z ní udělala dočasnou ubytovnu pro neuengammeské vězně, odklízející v Hamburgu trosky po spojeneckých bombových útocích. K 11. dubnu esesáci budovu vyklidili, od té doby byla prázdná až na dva strážce (Ewalda Jaucha a Johanna Frahma).
Po příjezdu do školy zavedli esesáci děti do suterénu. "Rozesadily se na lavičky a byly veselé a šťastné, že jsou jednou provždy z Neuengamme pryč. Neměly absolutně žádné podezření," vypověděl po válce jeden z dozorců. Němci jim řekli, aby se vysvlékly, a Trzebinski každému vstříkl injekcí morfin.
Omámené děti pak odvedli do sousední místnosti, kde je oběsili na hácích zaražených do zdi. Na popravu dohlížel SS Obersturmführer Arnold Strippel. První dítě bylo údajně tak lehké, že se katovská smyčka vůbec neutáhla, takže se na ně musel kat - esesák Frahm - zavěsit vlastním tělem, aby je pomohl udusit svou vahou.
Dospělí vězni byli oběšeni na trubkách, které se táhly pod stropem. Esesáci donutili každého z nich vylézt na bednu a z ní skočit. Ještě téhož večera bylo do školy dopraveno dalších třicet sovětských válečných zajatců, s nimiž chtěli Němci skoncovat stejným způsobem. Šesti vězňům se ale podařilo utéct a další tři byli na útěku zastřeleni. Zbývajících dvacet mužů pak esesáci opět zavedli do sklepa a oběsili.
Poválečné účtování
Britové, kteří dobyli Hamburk, samozřejmě nechtěli nechat tak strašný zločin bez odplaty. Už v roce 1946 tak zasedl v tomto tradičním přístavním městě britský soud, aby stanovil odpovědnost a postih pachatelů. Trzebinski, Dreimann, Speck, Jauch, Frahm i velitel tábora Neuengamme Max Pauly byli shledáni vinnými a odsouzeni k trestu smrti. Dne 8. října 1946 skončili všichni na šibenici.
Heissmeyer však stíhání unikl a vrátil se domů do Magdeburku, který patřil do východoněmecké zóny spravované Rudou armádou. Tady po válce zahájil úspěšnou lékařskou praxi jako specialista na plicní choroby a tuberkulózu. V roce 1959 se však informace o jeho válečném působení přece jen dostaly na světlo, Heissmeyer byl zatčen a v roce 1966 odsouzen k doživotnímu vězení. O rok později ve věznici zemřel.
Při soudu byl dotázán, proč pro své pokusy nepoužil morčata. "Já jsem v tom neviděl žádný zásadní rozdíl, lidé a morčata," odpověděl. Když viděl, jaké pobouření vyvolal, opravil se: "Tedy Židé a morčata."
13
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
