Kliknutím zvětšíteV roce 1952 trvala britská okupace Egypta již 70 let, ale britský generální konzulát se již od roku 1924 přetahoval o moc v Egyptě s egyptským královským dvorem a nacionalistickou stranou Wafd, která působila v parlamentu jako hlavní králova opozice.
Britská autorita se omezovala převážně jen na oblast kolem Suezského průplavu. Naopak egyptský vliv na oblast kolem průplavu měla demonstrovat přítomnost egyptských policistů. Britové ji sledovali s nevolí, do níž se významným způsobem promítalo vědomí, že egyptské policejní síly podporují polovojenské islámské skupiny revoltující proti Británii.
Situace se vyhrotila v pátek 25. ledna 1952. Britský velitel oblasti, brigádní generál Kenneth Exham, vyzval toho rána egyptské policisty, aby odevzdali zbraně a opustili zónu kolem kanálu.
Vláda severoegyptského guvernorátu Ismailia ale odmítla Exhamův požadavek splnit, což generálovi neprodleně tlumočil její ministr vnitra Fuad Serageddin. Výsledkem bylo, že vládní budovu a kasárna guvernorátu obklíčilo sedm tisíc vojáků britské armády vybavených kulomety, tanky a obrněnými jednotkami.
V kasárnách se v tu dobu nacházelo téměř 700 egyptských důstojníků a vojáků. Vyzbrojeni sice byli pouze puškami, ty ale odmítli Britům odevzdat. Britský velitel následně nařídil svým vojákům zaútočit na budovy. Následoval dvouhodinový boj, v němž Egypťané bojovali proti desetinásobné přesile s neobyčejnou sveřepostí tak dlouho, dokud jim nedošla munice. Teprve poté byla budova dobyta a přeživší egyptští policisté byli zajati. Padesát jich však v boji padlo a dalších osmdesát bylo zraněno.
Vzbouření města
Když zprávy o útoku v Ismailii dorazily na druhý den do Káhiry, vypuklo okamžitě velké veřejné pobouření. Nepokoje začaly na káhirském letišti Almaza, kde tamější letecký personál odmítl obsloužit čtyři britská letadla.
Záhy poté začali demonstrovat egyptští policisté z kasáren Abbaseya, kteří chtěli vyjádřit svou solidaritu se zabitými či zatčenými kolegy z Ismailie. Demonstranti vyšli do ulic a zamířili k budově univerzity, kde se k nim připojili studenti. Všichni se poté vydali směrem k úřadu premiéra požadovat přerušení diplomatických styků se Spojeným královstvím a vyhlášení války Británii.
Radikální požadavky protestujících slovně podpořil ministr sociálních věcí za stranu Wafd Abdúl Fattah Hassan, naopak egyptský král Farúk I., vládnoucí od roku 1936, byl proti. Dav tedy začal provolávat hesla nejen proti Británii, ale také proti králi a jeho příznivcům.
Spontánní protibritské protesty ovšem záhy přerostly v něco jiného, mnohonásobně děsivějšího, a dost možná ne úplnou náhodou. V pozdějších zprávách o událostech se hodně mluvilo o tom, že mezi demonstranty byla i skupina osob, která byla očividně organizovaná, schopná se rychle přesouvat za pomoci až třiceti aut, a připravená páchat co největší škody. Zda skutečně existovala a co přesně vedlo k rozpoutání následujícího běsnění, se nikdy úplně nevyšetřilo. Jisté je, že situace rychle přerostla v apokalyptickou katastrofu.
Káhira vzplála, lidi vháněli do plamenů
K prvnímu žhářství došlo na káhirském Náměstí Opery, kde kdosi podpálil Casino Opera. Oheň se začal rychle šířit. Brzy byly v plamenech desítky dalších budov a institucí. Hořel hotel Shepheard, britská banka Barclays, káhirský Automobile Club a další a další kancelářské budovy, obchody, kina, hotely i banky. Cílem žhářských útoků se staly také noční kluby a podniky známé tím, že je navštěvuje král Farúk I. Požáry zasáhly celé rozsáhlé káhirské čtvrti.
"V té době jsem pracoval na americké ambasádě jako důstojník ochranky. Šéf policie mě už ráno varoval, že dojde k výtržnostem, takže jsem to sdělil velvyslanci Cafferymu a ještě ráno jsme dostali všechny zaměstnance ambasády ven. A k nepokojům skutečně došlo. Hotel Shepheard se v plamenech zhroutil. A bylo to horší a horší," vzpomínal v roce 2000 Norman W. Getsinger, který na americké ambasádě v Káhiře působil v letech 1951 až 1953. Jeho vzpomínky zachytil web americké Asociace pro diplomatická studia a výcvik.
Také podle Getsingera bylo žhářství zřejmě zorganizováno. "Před davy demonstrantů jely ulicemi náklaďáky, a ty měly na korbách sudy s benzínem. Noc předtím prošli žháři městem a dveře budov, které měly být spáleny, označily velkým písmenem X namalovaným křídou. Když Britové v sobotu vyšli ze svého klubu, myslím, že se mu říkalo Jockey's Club, zatlačil je dav zpátky do hořící budovy. Řada Britů tam byla upálena zaživa," líčil své děsivé zážitky Getsinger.
On sám se chtěl tehdy právě ženit a jeho nevěsta na něj čekala na střeše bytu, který si pár najal k líbánkám. Byt se nacházel na ostrově Gezira přímo uprostřed Nilu. Tomuto ostrovu se dnes přezdívá zelená oáza Káhiry, protože je to nejzelenější a ruchem nejméně zasažená část města, ale v onu lednovou sobotu to mladému páru nijak nepomáhalo.
"Nemohli jsme se samozřejmě vůbec nijak spojit. Žena slyšela, jak se střílí, a ze svého místa viděla, jak se z města valí kouř, ale netušila, co se mnou je."
Náčelník policie zatím Getsingera varoval, že policie dav neudrží a armádu král zřejmě nepovolá. Getsinger to podle svých slov přetlumočil velvyslanci, který se rozhodl se za armádní zásah přimluvit. "Musíme se dostat ke králi a nechat ho povolat armádu, jinak shoří celé město," prohlásil údajně velvyslanec.
V té době už hořelo na 750 budov, na spoustě dalších míst dav ničil a raboval. Bylo zničeno téměř 300 obchodů, včetně některých nejznámějších egyptských obchodních domů, jako je Cicurel, Omar Effendi a Salon Vert. Shořelo také 30 firemních kanceláří, 13 hotelů (kromě zmíněného Shepheardu například hotely slavných hotelových sítí Metropolitan a Victoria), 40 kin, osm autosalonů, 10 obchodů se střelnými zbraněmi, 73 kaváren a restaurací, 92 barů a 16 společenských klubů.
Majetkové ztráty však byly stále jen tím menším zlem, horší byly ztráty na lidských životech. Zemřelo nejméně 26 lidí a dalších více než 550 utrpělo zranění. Mezi mrtvými byl i slavný 82letý matematik James Ireland Craig, který vymyslel Craigovu retroazimutální projekci, aby umožnil muslimům vždy najít směr k Mekce.
"Docházelo k masovému vraždění," připustil Getsinger, který řádění davu pozoroval, když spolu s velvyslancem projížděl ve vyslanecké limuzíně s americkými praporky v doprovodu dvou policejních džípů hořícím městem do královského paláce.
Použijte armádu, o moc vás nepřipraví
Egyptský král měl na onu sobotu naplánován v paláci Abdeen za městem banket na oslavu narození svého syna Ahmada Fuada. Banket začal zhruba ve stejnou dobu jako nepokoje, účastnilo se jej téměř 2000 vojenských důstojníků. Když se dozvěděl o dění v centru města, nechtěl podle Getsingera zásah armády nejdříve připustit.
"Jeho rozvědka mu řekla, že armádní důstojníci proti němu plánují převrat, a on se bál, že pokud povolá armádu, aby udržela moc, tak ta už se té moci nikdy nevzdá. Caffery na něj apeloval, ať to udělá, že využije veškerého vlivu, moci a majestátu Spojených států, aby zajistil, že se armáda zase stáhne," popisoval Getsinger.
Král tedy využil speciálního telefonního spojení a armádní síly skutečně mobilizoval. Vojáci dorazili do středu města krátce před setměním a skutečně se jim podařilo obnovit pořádek.
Velvyslanec Caffery se mezitím vrátil v Getsingerově doprovodu limuzínou zpátky na ambasádu, nechal zavřít bránu, stráženou příslušníky americké námořní pěchoty, a začal na střeše velvyslanectví pálit tajný materiál. Po stěnách ambasády se zatím pokoušeli vyšplhat první demonstranti, kteří zaměřili svou pozornost jak na americké velvyslanectví, tak na britskou ambasádu, jež se nacházela naproti na druhé straně ulice.
"Byl jsem tam jen s půl tuctem mariňáků a chystali jsme se, že budeme muset ambasádu bránit. Ale právě ve chvíli, kdy první demonstranti začali přelézat zeď, se objevily první armádní vozy a dav rozprášily. Byli jsme zachráněni," vzpomínal bývalý důstojník ochranky.
Jeho svatba se nakonec uskutečnila, ale namísto velkého katolického kostela v Káhiře se konala v malém kostelíku na ostrově Gezira, kde na něj jeho milá po celou dobu čekala. "Takže jsem se místo v centru Káhiry oženil na ostrově v Nilu," uzavřel Getsinger.
Královy obavy byly oprávněné
Povolání egyptské armády zabránilo rozšíření britské okupace, k němuž nepokoje málem vedly, ale úplný klid v zemi nenastal. Vládnoucí strana Vafd a král se vzájemně obviňovali z toho, že se nepodařilo povolat vojáky dříve, a přičítali si odpovědnost za vzniklý stav.
Vláda vyhlásila v celé zemi stanné právo, nařídila uzavření vysokých škol a univerzit a v Káhiře a v Gíze vydala zákaz vycházení od šesti večer do šesti ráno. Zakázala také shromažďování pěti a více osob pod trestem vězení.
Král den na to vládu odvolal, čímž trochu zmírnil vzájemné napětí mezi Egyptem a Británii. Série krátkotrvajících kabinetů, které následně jmenoval, však nepřesvědčila egyptskou veřejnost, že má monarchii nadále důvěřovat.
Vzniklá nestabilita vedla k tomu, že se původní královy obavy z armádního puče nakonec naplnily. Dne 23. července 1952 provedla egyptská vojenská organizace Svobodných důstojníků převrat, který vyústil v nucenou abdikaci Farúka I. a o rok později zrušení monarchie. Puč také znovu oživil protibritské nepřátelství, což nakonec donutilo britskou vládu podepsat v roce 1954 anglo-egyptskou dohodu o evakuaci. Poslední britský voják umístěný v Egyptě opustil zemi 18. června 1956.
42
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
