Kliknutím zvětšíteVěci se začaly kazit prakticky od samého začátku. Dne 21. října 1960 v osm hodin ráno místního času byla na finální odpalovací rampu číslo 41 sovětského kosmodromu Bajkonur dopravena na speciálním voze nová raketa R-16. Šlo o více než 30 metrů dlouhou a bezmála 150 tun těžkou raketu, která se měla stát první sovětskou zkušebně odpálenou mezikontinentální balistickou střelou.
O dva dny později byly úspěšně dokončeny závěrečné testy a do rakety začalo být tankováno palivo. Současně se ukázalo, že při tak významné události nedokáže kosmodrom dodržet vlastní bezpečnostní předpisy.
Osudová věta velitele, který neměl velet
Přestože měl velitel kosmodromu generál Konstantin Vasiljevič Gerčik dohlédnout na to, aby během čerpání paliva všichni, kdo tam nemají co dělat, z bezpečnostních důvodů opustili oblast, zůstával poblíž rakety nadále vrchní velitel raketových sil maršál Nedělin, dále její hlavní konstruktér Michail Kuzmič Jangel a dalších asi 150 civilních i vojenských osob, kteří byli z hlediska startu v danou chvíli nepodstatní, ale přilákala je zvědavost. Nedělin si dokonce údajně sám přinesl židli, aby mohl všechny operace přehledně pozorovat a řídit, třebaže mu to nepříslušelo. Gerčik se mu tváří v tvář neodvážil uplatnit svou autoritu.
V pozdním odpoledni byly podle harmonogramu přípravy na start otevřeny membrány, přes něž začaly do palivového potrubí proudit pohonné hmoty. Toto potrubí ale netěsnilo a technici zaznamenali únik paliva. Podle jedné nepotvrzené zprávy ho vytékaly celé kbelíky, pravděpodobnější je, že šlo o únik v řádu kolem 100 kapek za minutu. Podle konstruktéra Jangela byl tento únik přijatelný a nepředstavoval pro start rakety riziko.
Gerčik údajně Jangelovo sebevědomí nesdílel a v jednu chvíli dokonce navrhl (nebo podle některých dalších pramenů zaznamenal návrh), že by bylo rozumnější veškeré palivo z rakety vyčerpat, a to přesto, že raketa, z níž bylo jednou odčerpáno vysoce korozivní palivo, už nemohla víckrát odstartovat. Byla-li natankována, musela prostě do vzduchu, jinak by byla na odpis: palivem totiž byla v té době směs kyseliny dusičné a hydrazinu, která rozežírala kov, takže podruhé už by se raketě nedalo věřit.
Nedělin v té chvíli neměl situaci kolem startu rakety velet a bylo dokonce jeho povinností nechat věci na těch, do jejichž kompetence spadaly. Jenže se rozhodl jinak a na návrh svého podřízeného, aby byla raketa vyprázdněna bez ohledu na její znehodnocení, pronesl osudnou větu: „V jaderné válce by nebyl na takové věci čas.“
Podepsal si jí rozsudek smrti. A nejen sobě, ale také zhruba stovce lidí kolem. Současně tím jednou provždy poskvrnil své jméno, protože katastrofa, která následovala, se do historie vepsala jednou provždy jako Nedělinova. U příležitosti 120. výročí jeho narození však možná stojí za to připomenout si, kdo vlastně Nedělin byl a jaké životní kroky jej nakonec dovedly až k té osudové a neodvolatelné větě.
Mitrofan Ivanovič Nedělin, sovětský maršál ruské národnosti
Nejdříve politrukem, potom dělostřelcem
Mitrofan Ivanovič Nedělin se narodil 9. listopadu (podle starého carského kalendáře 27. října) roku 1902 ve městě Borisoglebsk ve Voroněžské oblasti. V roce 1920 narukoval do bolševické Rudé armády, v jejíchž řadách absolvoval krvavou sovětskou občanskou válku, v níž bolševická armáda sváděla boje s příslušníky bývalé carské armády. V rudoarmějckých řadách působil jako politruk, tedy zástupce velitele pro věci politické a podílel se na bojích v Tambovské oblasti.
V armádě zůstal až do napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem a postupně prošel funkcemi velitele čety, baterie, dělostřeleckého pluku i dělostřelecké brigády. Stalinovy čistky v armádním velení v druhé polovině 30. let minulého století se jeho kariéry nedotkly, možná proto, že v té době bojoval ve španělské občanské válce, v níž Komunistická internacionála podřízená Moskvě podporovala španělskou levicovou republikánskou vládu proti armádě Franciska Franka, na jejíž straně stály naopak fašistické velmoci Německo a Itálie.
Po německém vpádu do Sovětského svazu na sklonku června 1941 byl Nedělin pověřen velením dělostřelectvu armády jihozápadního a 3. ukrajinského frontu a podílel se mimo jiné na vytlačení Němců z Budapešti a Vídně. „Za vojenské zásluhy během války byl vyznamenán sedmi řády a výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 28. dubna 1945 získal titul Hrdina Sovětského svazu,“ uvádí o Nedělinovi ruská Vojenská akademie raketových vojsk strategického určení Petra Velikého.
Po skončení války ve vojenské kariéře pokračoval. Podle ruského webu Hrdinové země působil od července 1945 do dubna 1946 ve funkci velitele dělostřelectva Jižní skupiny vojsk a jako člen Vojenského Sovětu, poté jako náčelník dělostřeleckého štábu ozbrojených sil Sovětského svazu, vrchní velitel dělostřelectva sovětské armády a konečně od března 1955 jako náměstek ministra obrany Sovětského svazu pro speciální (tedy jaderné, pozn. red.) zbraně a proudovou techniku.
Cesta k jadernému arzenálu
„Zdůvodnil, proč je nutné vytvořit jako nový typ ozbrojených sil strategické raketové síly, a jejich vytváření úspěšně vedl. Přispěl k jejich rozvoji, vývoji, testování a zařazení jaderných raketových zbraní, řídil vypuštění první umělé družice v roce 1957,“ píše o Nedělinovi ruská Vojenská akademie.
Dlužno dodat, že na úspěchu zmiňované družice („Sputniku“) se do značné míry podílela přílišná nákladnost první sovětské mezikontinentální balistické střely R-7, kvůli níž byl vlastně původně vystavěn kosmodrom Bajkonur, odkud byla v srpnu 1957 poprvé zkušebně odpálena. Ačkoli samotný test dopadl úspěšně, armáda došla k závěru, že raketa se pro její potřeby nehodí. „Velká nákladnost, dlouhá příprava ke startu, nutnost velké vypouštěcí rampy, kterou nešlo skrýt před leteckým průzkumem, to všechno způsobilo, že R-7 naděje sovětské armády nakonec nesplnila,“ uvedl před časem pro Deník historik Tomáš Řepa.
Raketa pak našla nové využití v sovětském vesmírném programu, protože se ukázala jako dostatečně silná na to, aby byla schopna vynést družice a vesmírné lodě na oběžnou dráhu. Dopravila tam nejen zmíněný Sputnik, ale stala základem pro vytvoření známých sovětských vesmírných raketových komplexů, jako byl například „Vostok“, „Sojuz“ nebo „Molnia“.
Nedělin z titulu své funkce na veškerou tuto činnost dohlížel: od vytvoření výzkumné základny pro sovětský raketový průmysl až po dohled nad zkouškami prvních raket dlouhého doletu, včetně těch vybavených jadernými náložemi. Byl také předsedou Státní komise pro vytvoření rakety R-16, která se mu nakonec stala osudnou.
Studená válka ve znamení jaderných závodů
Konec 50. let minulého století byl obdobím vrcholící studené války mezi Východem a Západem, reprezentovanými zejména dvěma stěžejními velmocemi, Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Ty mezi sebou soupeřily jak v oblasti jaderného potenciálu, tak i vesmírného programu. Průsečíkem obou těchto soutěžních polí pak byl program mezikontinentálních balistických střel dlouhého doletu, schopných zasahovat cíle na tisíce kilometrů daleko. Ve snaze udržet si v této oblasti náskok byli Sověti ochotni i nemálo riskovat.
„Mezi problémy raných sovětských raket patřilo použití kapalného kyslíku jako okysličovadla pro palivo. Kapalný kyslík vyžadoval kryogenické zařízení k udržování velmi nízké teploty a bylo obtížné jej skladovat po dlouhé časové období, které bylo v případě jeho využití pro balistickou střelu nezbytné, protože ta musela být připravena k vypuštění kdykoli,“ píše o přípravách rakety R-16 web NASA.
Aby tento problém vyřešili, rozhodli se sovětští inženýři v čele s Jangelem nakonec využít jako palivo nesymetrický dimethylhydrazin a jako okysličovadlo kyselinu dusičnou. Byla to dost pekelná směs, protože obě látky byly vznětlivé, extrémně žíravé a vysoce nebezpečné.
V polovině roku 1960 přiživila mezinárodní napětí Konžská krize, při níž došlo k vyhlášení nezávislosti do té doby belgického Konga a k následnému pogromu na bělochy, na jejichž obranu vyslala Belgie vojenské jednotky. Premiér největší konžské nacionalistické frakce Patrice Lumumba požádal o pomoc proti vojákům Sovětský svaz, který tam vzápětí vyslal své vojenské poradce, a z Konga se tak stalo další bojiště studené války.
Sovětský raketový program se dostal pod tlak, aby se co možná nejrychleji prezentoval novým úspěchem. Raketa R-16 měla být zkušebně odpálena do výročí Velké říjnové socialistické revoluce, což jejím konstruktérům neposkytovalo časovou rezervu pro odstranění případných závad. Poptávku po další úspěšně provedené zkoušce balistické střely přiživil podle NASA ještě sovětský vůdce Nikita Chruščov svým projevem o síle sovětských ozbrojených sil, proneseným na půdě OSN, v němž mimo jiné prohlásil, že v Sovětském svazu vyjíždějí rakety z výrobního pásu „jako klobásy z narážečky“.
Start rakety se měl uskutečnit jako dárek sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi (na snímku v roce 1959) k oslavě Velké říjnové socialistické revoluce
Židle pro přihlížení vlastní zkáze
Chruščov byl netrpělivý a svou netrpělivost přenášel i na Nedělina, s nímž měl před provedením testu nejméně dva hovory. Vrchní velitel raketových sil tak cítil silnou zodpovědnost za to, že test se 24. října 1960 opravdu uskuteční podle plánu, a odmítal si připustit, že technické problémy mohou nabýt katastrofálních důsledků.
Dne 24. října pak dorazil na kosmodrom v čele delegace vysokých vládních činitelů, pro niž byla na místě vybudována tribuna vzdálená několik set metrů od startovací rampy.
Odklady startu kvůli potížím s úniky paliva ho nakonec vydráždily natolik, že si přenesl židli přímo k rampě, aby mohl všemu velet a na všechno dohlížet z bezprostřední blízkosti. Námitky, že je to nebezpečné, odbyl slovy: „Čeho bych se měl bát? Nejsem snad důstojník?“
V rámci postupné přípravy ke startu rakety pak zkusili pozemní technici aktivovat elektronicky pyromembrány ve vedení druhého stupně rakety. Bohužel tato aktivace selhala - kvůli konstrukčním vadám a špatně odvedené práci na elektrickém obvodu ovládacího panelu došlo naopak k protržení pyromembrán mezi palivovými nádržemi a palivovým potrubím prvního stupně. Pohonné látky tak začaly proudit z nádrží potrubím k motorům rakety, což znamenalo, že start už se nedal odložit, a jeho příprava se radikálně zkracovala.
Několik minut po protržení membrán navíc selhal rozvod elektrického proudu, jenž měl raketě dodávat energii. Souběžně s tím došlo k samovolnému odpálení pyrotechnického zařízení, jimiž se otevíral ventil na jednom z motorů druhého stupně rakety. Motor se zažehl a spaliny hoření během několika okamžiků propálily stěny nádrže paliva v prvním stupni.
Následovala obrovská exploze, která vytvořila na odpalovací rampě obrovskou ohnivou kouli o průměru až 120 metrů a způsobila takový žár, že se lidé v bezprostředním okolí rakety - včetně samotného maršála - takřka doslova vypařili. Další podlehli plamenům nebo jedovatému kouři. Konstruktér Michail Jangel přežil jen díky tomu, že si chvilku před explozí odskočil spolu se dvěma kolegy na cigaretu, a vzdálil se tak od rakety.
Výbuch si podle sovětských pramenů vyžádal bezprostředně životy 74 lidí, další čtyři prý zemřeli v následujících dnech. Počty mrtvých se však v různých zdrojích liší a pohybují se od 92 až po 200 mrtvých.
Maršál Nedělin byl pohřben jako hrdina na Rudém náměstí u Kremelské zdi. Sovětský svaz označil celou katastrofu za leteckou nehodu a na dlouhá léta ji utajil. Raketa R-16 byla nakonec zkušebně odpálena o rok později. Pravdivé informace o tom, co se 24. října 1960 v Bajkonuru stalo, byly nakonec zveřejněny až v dubnu 1989.
11
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
