Nikdy nebudeme bratry. Symbolem ukrajinského boje je zhudebněná báseň

Pohnutá poválečná historie takzvaného socialistického bloku, odděleného od západního světa železnou oponou, zahrnuje řadu okamžiků, kdy se umělecké dílo spojilo se zásadní společenskou či politickou změnou.

Generace, která v Československu zažila rok 1968, nikdy nezapomněla, jak hluboko se jí vryly pod kůži písně jako Modlitba, později lidově překřtěná na Modlitbu pro Martu, nebo Přejdi Jordán. Obě přitom vznikly původně pro televizní seriál, jenž neměl jiné ambice než být vkusnou dobovou zábavou. Okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 však proměnila jeho poslední díly v protestní satiru a z písní, které v nich zazněly, se staly legendární apely, inspirující lidi ještě o více než dvacet let poté při revolučních událostech v listopadu 1989.

Apokalypsa v Mariupolu: Zkázu města odhalují satelitní snímky, situace je děsivá

Podobné chvíle má ve své poválečné historii samozřejmě také Ukrajina. V roce 1961 například nejen touto zemí, ale celým tehdejším Sovětským svazem zarezonovala báseň Jevgenije Jevtušenka, upozorňující na jeden z nejstrašnějších válečných zločinů v celé historii, masakr stovek tisíc lidí, zejména Židů, v rokli Babí Jar (ukrajinsky Babyn Jar, rusky Babij Jar) u Kyjeva během druhé světové války. Báseň prolomila bezmála dvacetileté mlčení o této události, získala si světovou proslulost a významně přispěla k tomu, že se v Sovětském svazu i v celém někdejším socialistickém bloku začalo o holokaustu konečně otevřeně mluvit.

Protestní báseň

Báseň Nikdy nebudeme bratry, kterou napsala v březnu 2014 tehdy třiadvacetiletá ukrajinská básnířka Anastasia Dmytruková, reagovala na tehdejší násilnou anexi Krymu, kam Putinovo Rusko vyslalo bez souhlasu ukrajinské vlády část svých speciálních jednotek v neoznačených uniformách, aby pomohly obsadit klíčová strategická místa. Po vstupu těchto vojáků následovalo 16. března 2014 mezinárodně odmítnuté referendum, v němž se většina voličů vyslovila pro připojení Krymu k Ruské federaci.

Přestože Anastasia Dmytruková ve své básni nikde nemluví o Rusech a slovo Rus tam vůbec nezaznívá, přece jen je jasně patrné, že mluví o vzájemném vztahu Ruska a Ukrajiny, potažmo Rusů a Ukrajinců, že proti okupaci Krymu protestuje a že slova ruské propagandy o „bratrských národech“ vnímá jako falešná a nepravdivá (což může být zvlášť blízké Čechům a Slovákům, kteří měli po srpnu 1968 naprosto shodné pocity). „Báseň je adresována Rusku a je o té bratrské lásce, kterou nikdo neviděl, ale všichni o ní mluví,“ řekla tehdy Dmytruková.

Moskva ukončuje válku, kterou Ukrajina začala? Ruská mluvčí zkresluje fakta

Ukrajina na přelomu let 2013 a 2014 zažívala sérii masových projevů občanské neposlušnosti vůči proruskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, jež nakonec vedly k jeho svržení, ale také ke vstupu ruských jednotek na Krym. V básni země vystupuje jako bojovná, nezlomná síla usilující o svobodu a demokracii, Rusko pak představuje její protiklad coby servilní, zbabělá společnost zvyklá na to, že „mlčeti zlato“ a že místo demokracie vždy vládne nějaký car.

Mladé básnířce očividně vadil i patronátní, jakoby ochranitelský, ve skutečnosti však spíše panovačný přístup, uplatňovaný Ruskem vůči bývalým zemím Sovětského svazu, jež se emancipovaly (z let socialismu si jej opět dobře pamatují i občané tehdejšího Československa): „Sami sebe jste nazvali staršími, nás mladšími, ne však vašimi,“ glosovala to v básni Dmytruková.

Litevci stvořili Ukrajincům bojovou píseň

Možná právě proto, že ukrajinská umělkyně vystihla pocity, které nebyly a nejsou vlastní jen Ukrajincům, ale také pobaltským a dalším národům, se jejího textu chopili litevští hudebníci, kteří jej zhudebnili a nazpívali s neuvěřitelnou vervou a vpravdě osobním zanícením (recitátorkou v úvodu klipu je pak sama Dmytruková).

Melodii, gradující od zádumčivé, baladické roviny až k bojovně znějící kantiléně, jejíž síla si nezadá například s legendární sovětskou Svatou válkou, napsal sólista Klaipedského hudebního divadla Virgis Pupšys, jenž byl také jedním ze čtveřice interpretů. Dalšími byli lídr litevské heavy power metalové skupiny Soul Stealer Jeronimas Milius, litevský zpěvák a hudebník Kestutis Nevulis a kytarista Gintautas Litinskas.

Emocemi nabitý pěvecký projev ve spojení s nekompromisním textem, vyjadřujícím nezlomný vzdor, lze z české tvorby přirovnat snad jen k některým písním Karla Kryla, zejména ke slavné Tak vás tu máme, jež vznikla v roce 1968 jako zcela bezprostřední reakce na srpnovou okupaci. Ukrajinsko-litevské písni se podobá i tím, že podobně hněvivě pracuje se slovem „braťja“ (bratři), s nímž ruští vládci tak rádi operují. Kryl to slovo rozčileně až pohrdavě ironizuje, Dmytruková a litevští zpěváci je přímo odmítají.

V této souvislosti je zajímavé, jak moc se vlastně ukrajinsko-litevská píseň liší od již zmíněné Modlitby nebo písně Přejdi Jordán. Obě tato díla sice v roce 1968 reflektovala probíhající bezpráví, obě vyjadřovala silnou a nepředstíranou naději v budoucnost, v to, že zlo se neudrží věčně a ranami osudu těžce zkoušená země se znovu vzkřísí (Modlitba), případně, že se lze zvednout a plnohodnotný život si znovu od základu vybudovat jinde (Přejdi Jordán), ani jedna však neburcovala do otevřeného boje se zlem, případně dokonce do ozbrojeného povstání. Píseň Nikdy nebudeme bratry je v tomto směru jiná.

Druhý život básně i písně

Nekompromisní pojetí básně i její zhudebněné polohy vyvolalo záhy po svém vzniku řadu bouřlivých reakcí. Zatímco na Ukrajině (zejména v její západní části) a v Pobaltí se dílo setkalo většinou s nadšeným souhlasem, v Rusku bylo podle očekávání odmítáno a jeho autorka čelila pomluvám a posměškům ruských médií.

„Za své ‚úspěchy‘ získala Anastasia Dmytruková od úřadů na Majdanu řadu ‚dobrot‘. Včetně titulu ‚Kyjevanka roku 2015‘ a ocenění ‚Žena III. tisíciletí‘. V roce 2017 se Anastasia, stejně jako mnoho jejích krajanů z postmajdanské Ukrajiny, přestěhovala k trvalému pobytu do dobře živené a prosperující České republiky. Nechtěla, abychom tak řekli, dál žít v podmínkách vítězné ukrajinské revoluce. V Praze však ukrajinský migrant také není nijak zvlášť šik. ‚Mé básně už skoro nikdo nepotřebuje,‘ přiznává hořce básnířka na sociálních sítích,“ napsal o Dmytrukové loni v prosinci ironicky ruský web Yandex Zen.

Světem otřásl smutný příběh: Při ruském útoku na Mariupol zemřelo 18měsíční dítě

Autor pomlouvačného článku ve stylu ruské propagandy samozřejmě neopomněl v textu zdůraznit, že „obecně jsou již zpěváci Majdanu, jako je Anastasia Dmytruková, dlouho pevně zapomenuti. I na rodné Ukrajině“.

Kdyby tomu tak ovšem skutečně bylo, pak by nemusel ten text vůbec psát. Ve skutečnosti zůstala báseň i píseň nanejvýš aktuální, protože se úzce dotýkala všech aspektů složitosti soužití ruského a ukrajinského národa: kultury, historie, mocenských ambicí, směřování zahraniční politiky i možných změn v nazírání na vlastní dějiny. „Ta báseň se stala symbolem zlomového bodu, kdy se historické cesty a osudy našich dvou národů zcela rozešly,“ napsal ruský historik Dmitrij Labauri.

Po letošním 24. únoru, kdy ruská vojska zahájila invazi na ukrajinské území, to platí ještě více než předtím.