Kliknutím zvětšíte„S velkým vzrušením sledoval sportovní utkání a zatímco ho potěšil každý z nečekaně mnoha německých úspěchů, reagoval nadmíru zlostně na sérii vítězství barevného zázračného amerického atleta Jesseho Owense."
Taková slova si poznamenal o reakci Adolfa Hitlera na letní olympiádu v Berlíně v roce 1936 jeho oblíbenec, architekt a ministr Albert Speer, ve svých pamětech. Před několika lety byly vydány v češtině. Letní olympijské hry v německém hlavním městě byly posledními před vypuknutím druhé světové války. Silně je už ale poznamenal nacismus. Od olympiády, která se odehrála pod hákovým křížem, letos uplynulo 85 let.
Na počátku druhé poloviny třicátých let už se zřetelně ukazovalo, co jsou Adolf Hitler a nacisti zač. Rok před olympiádou byly v Německu přijaty nechvalně proslulé antisemitské Norimberské zákony. A i když vlády dalších evropských mocností se stále ještě snažily doufat, že se s Hitlerem dohodnou po dobrém, pořádání olympijských her mu chtěl dopřát jen málokdo. Jenže bylo pozdě. Berlín byl jako místo pro olympiádu roku 1936 zvolen ještě před Hitlerovým nástupem k moci.
Mezinárodní olympijský výbor se právem obával, že nacistický vůdce si udělá z olympiády svou vlastní propagační akci. Ještě před tím, než na berlínská sportoviště dorazili atleti z celého světa, jej proto vyzval, aby nezapomněl, že politika do sportu nepatří. „Rasistická politika Německa vedla k mezinárodní debatě o možném bojkotu her. Jelikož se něčeho podobného Mezinárodní olympijský výbor děsil, začal tlačit na německou vládu. Dostal od ní ujištění, že členy německého olympijského týmu budou i židovští sportovci a že hry nebudou využity k propagaci nacistické ideologie," zmiňuje encyklopedie Britannica.
Jenže jak se říká, slibem nezarmoutíš, a toho se drželi i nacisté. Přes všechna ujištění směrem k Mezinárodnímu olympijskému výboru totiž realita vypadala úplně jinak. „Do německého olympijského týmu se nakonec dostala pouze jedna atletka židovského původu, Helene Mayerová. Běžnou součástí olympiády byly letáky a projevy o přírodní nadřazenosti árijské rasy. A nově vybudovaný komplex sportovišť, který v sobě zahrnoval čtyři stadiony, byl ověšen nacistickými vlajkami a symboly," připomíná encyklopedie Britannica. Se zvednutou pravicí, nacistickým pozdravem, přítomného německého vůdce zdravili nejen Němci.
Mírumilovné Německo
Olympiáda v Berlíně v roce 1936 se konala od 1. do 16. srpna 1936. Přes původní debaty o možném bojkotu ze strany některých států nakonec u národních olympijských výborů převážila touha po zisku cenných kovů, a tak na hry přijely týmy z celkem 49 zemí. Podle některých historiků bylo takové rozhodnutí pro Hitlera ukázkou toho, jak moc jsou ostatní státy naivní. „Olympiáda se pro Hitlera stala něčím jako výkladní skříní. Byl to pro něj propagandistický zlatý důl," okomentovala pro magazín Time historička z University of Pittsburgh Barbara Burstin.
Podle pamětí Alberta Speera byla účast tolika států na olympiádě pro nacistického vůdce znamením, že mezinárodní nesouhlas s jeho politikou slábne. „Vydal instrukce, aby byl početným prominentním zahraničním hostům předveden dojem mírumilovně smýšlejícího Německa," zapsal si Speer.
Hitler a lidé podílející se na propagaci nacismu dostali do rukou opravdu jedinečnou šanci. Díky rozvoji moderních technologií byla tato olympiáda dokonce první, která byla vysílána v televizi, psala o ní média po celém světě. A i ta zahraniční se snažila referovat o celé události v pozitivním duchu. „Většina novin se zaměřila spíše na slavnostní zahajovací ceremoniál okořeněný vůbec prvním štafetovým během s pochodní olympijského ohně než na jiné dění v Berlíně," zmiňuje magazín Time.
Atlet, který rozzuřil Hitlera
Pro Německo se stala olympiáda v roce 1936 triumfem. A to nejen po stránce ideologické, ale nakonec i po té sportovní. „Němečtí sportovci si v součtu odnesli nejvíce medailí, dominovali třeba v gymnastice, veslování a jezdectví," připomíná encyklopedie Britannica.
Přes tento německý úspěch se ale do historie nejvýrazněji zapsalo vítězství člena olympijského týmu jiné země. A to konkrétně úspěchy amerického atleta Jesseho Owense. Na olympiádě v Berlíně získal tento, tehdy dvaadvacetiletý sportovec, hned čtyři zlaté medaile. Při závodech mimochodem běžel v tretrách Adidas, které mu v olympijské vesnici nabídl sám zakladatel značky Adi Dassler, a Owens se tak stal prvním afroamerickým běžcem, kterého sponzorovala sportovní firma. Publikum na olympijských stadionech si doslova podmanil. Zlato získal v běhu na 100 metrů, 200 metrů, ve skoku do dálky i běžecké štafetě 4x100 metrů.
V Owensově případě se ale legendárním staly nejen jeho sportovní úspěchy. Jeho triumf v sobě v očích mnoha lidí nesl velkou symboliku. Owens byl totiž Afroameričan a v atmosféře, kdy nacisté propagovali jako jedinou dokonalou bílou árijskou rasu, bylo pro ně vítězství tohoto sportovce s černou barvou pleti velkou ránou.
Na první pohled však Hitler ani ostatní pořadatelé nedali na sobě nic znát. Hitler sice Owensovi osobně pogratulovat odmítl, jak ale uváděla jedna z dobových reportáží a později tvrdil i sám Owens, když procházel kolem čestné lóže, kde nacistický vůdce seděl, sportovec se usmál a mírně uklonil a sedící Hitler mu na oplátku ukázal nacistický pozdrav s pokrčenou rukou.
Ve skutečnosti bylo pro diktátora Owensovo vítězství opravdovým políčkem. Jak si zapsal Speer, Hitler reagoval nadmíru zlostně. „Lidé, jejichž předci pocházejí z džungle, jsou prý primitivní - více atleticky stavění než civilizovaní běloši. Nejsou srovnatelná konkurence a musejí tedy být z budoucích her a sportovních soutěží vyloučeni," prohlašoval podle Speera nacistický vůdce.
Hitlerova radost z olympiády byla sice Owensovým úspěchem značně pokažená, paradoxní ale je, že sám Owens čelil ještě většímu rasismu, než bylo možné zažít v Berlíně, ve své rodné zemi. Ve Spojených státech totiž byli Afroameričané ještě stále považováni za lidi druhé kategorie. To, že Owens mohl v Berlíně bydlet v jednom společném ubytovacím zařízení se svými bílými krajany, bylo výjimečné. V USA se něco podobného v té době nestávalo. Po návratu do New Yorku pak sice byli sportovci včerně Jesseho Owense oslavováni davy, po hlavním programu ale Owens nemohl do luxusního hotelu Waldorf Astoria vstoupit hlavním vchodem. A jak později sám říkal, víc, než cokoliv, co se událo v Berlíně, ho zklamal návrat domů.
„Někteří lidé tvrdí, že mě Hitler urazil. Ale já vám říkám, Hitler mě neurazil. Byl to náš prezident. Ten mi neposlal ani blahopřejný pozdrav," uvedl Owens v jednom z projevů pár měsíců po berlínské olympiádě.
Berlínská stopa
Olympiáda v roce 1936 byla pro nacistický režim v Německu darem z nebes. Když byly v televizi vysílány záběry z ní, v mnoha se objevily hákové kříže. Poslední předválečné hry se tak staly ukázkou toho, jak snadno lze tuto sportovní událost využít jako politickou zbraň. Podle autora knihy Nacistické hry: Olympiáda v roce 1936 Davida Claye Large lze stopy berlínské olympiády vysledovat i ve všech dalších olympijských hrách, které se uskutečnily. A to až do současnosti.
„Tato olympiáda skutečně připravila půdu pro hry, jaké známe dnes. Její role jako injekce politiky a extrémního nacionalismu pokračuje. Není pochyb, že nacionalismus je zásadní součástí her," poznamenal Large pro magazín Time.
Dohra velkolepých berlínských her byla v mnoha ohledech krutá. „Mnoho atletů židovského původu, kteří přímo na této olympiádě soutěžili, zemřelo za holocaustu v koncentračních táborech. Mezi nimi například polský plavec Ilja Szraibman a polský šermíř Roman Kantor, oba zemřeli v táboře Majdanek. Koncentračním táborem v Osvětimi prošel také francouzský plavec Alfred Nakache. Ten naštěstí přežil a soutěžil ještě na olympiádě v Londýně v roce 1948," píše magazín Time.
Olympiáda byla také poslední událostí, kdy se nacistické Německo snažilo ještě alespoň navenek ukazovat příznivější tvář. „Po skončení her se německá perzekuce židů a ostatních "nepřátel státu" ještě zesílila. A vše nakonec vyústilo ve druhou světovou válku a holocaust," připomíná web amerického Holocaust Memorial Museum.
11
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
