Připadám si jako v katastrofickém filmu, říká "moravská" malířka ze Stuttgartu

Lilian Amann, původem Brňačka s hanáckými kořeny, která už dlouhá léta žije v Německu, se stejně jako lidé kolem ní ocitla takřka přes noc v „domácím vězení“.

„Život se v současnosti změnil prakticky všem. Připadám si jako v nějakém katastrofickém filmu a čekám, kdy už přijdou závěrečné titulky. Z tohohle kina se ale bohužel nedá uprostřed promítání jen tak odejít,“ říká malířka, spisovatelka a psycholožka Lili Amann v exkluzivním rozhovoru Deníku.

Paní Amann, jako první se vás s dovolením zeptám na věc, kterou považuji v kontextu následujícího rozhovoru za nejvíce důležitou. Jste vy, vaše rodina a vaši blízcí v pořádku? Těšíte se dobrému zdraví, nebo vás už nákaza Covid-19 nějak zasáhla?
Děkuji za optání. Zatím jsme všichni v rodině i mezi přáteli zdraví. Pro jistotu zůstáváme doma, což je prakticky nejlepší prevence. Kromě menších nákupů čerstvého jídla ven nevycházíme. Naše společenské kontakty se značně zredukovaly. Máváme si nanejvýš z terasy se sousedy ve vedlejším domě a vzájemně si potvrzujeme, že jsme v pořádku. Doceňuji však internet, který umožňuje přes Skype kontakt prakticky s kýmkoliv na světě. Jsem na Facebooku v několika internacionálních skupinách, které v současnosti vykazují ohromnou solidaritu. Jsme nakonec každý Homo socialis čili, člověk společenský.

Jak se vám osobně změnil život ve Stuttgartu v „době koronavirové“?
Život se v současnosti změnil prakticky všem. Připadám si jako v nějakém katastrofickém filmu a čekám, kdy už přijdou závěrečné titulky… Z tohohle kina se bohužel nedá uprostřed promítání jen tak odejít… Věřím, že vědecké výzkumy na celém světě běží na plné obrátky. Jen si představte, jak se zapíše do historie vědec, který jako první vyvine lék proti nákaze Covid-19! Bude to jako přelomový objev Penicilinu, nebo Inzulínu. Celé týmy dnem i nocí pracují a testují dílčí výsledky na pacientech s beznadějnou prognózou. Možná už někde v dáli bliká světélko naděje.

Slovo nuda nadále nemám ve svém slovníku

Jak nyní probíhá váš všední den? Dotýkají se vás přijímaná opatření?
Sleduji denně daná opatření a respektuji je. A jaký to má na mne dopad? V posledních dnech si připadám jako na dovolené. Už léta jsem nezažila, že bych byla doma a neměla na spěch, nebo se nezabývala nějakou naléhavou záležitostí. Můj život se jen nedávno skládal z termínů, povinností a důkladného plánování, které náhle ztratilo na významu. Je to pocit jakéhosi „bezvětří“. Současně také jistá svoboda, rozhodnout se, do které z dlouho odkládaných aktivit se pustit dříve. Je toho hodně, takže slovo „nuda“ nadále nemám ve svém slovníku.

V prostějovské nemocnici zemřel muž na koronavirus, jde o první oběť v kraji

Můžete blíže tato opatření popsat? Jak ve Stuttgartu fungují? A jsou podle vás dostatečná?
Roušky jsou i ve Stuttgartu nedostatkové zboží, ale lidé si je zatím sami nešijí. Dávají přednost koupi přes internet. Jinak jsou ve Stuttgartu podobná nařízení jako v České republice. Setkávat se mohou pouze dva lidé, běžný odstup je dva metry. Je nutné si důkladně umývat ruce a nesahat si na obličej a oči. Ven se smí bez roušky na procházku v přírodě, kde zjevně není nikdo nablízku. Děti nechodí do škol ani školek, matky zůstávají s nimi doma a probírají společně učivo. Úkoly přicházejí internetem, je to taková dálková škola. Dospělí pak pro sebe mají možnost vybrat si z virtuálních kurzů Jógy, Fitness atd. Věřím, že opatření fungovat budou a přinesou očekávaný efekt.

Doufám, že coronapartys už odzvonilo

Setkala jste se s tím, že by obyvatelé Stuttgartu koronavirovou hrozbu nějak podceňovali?
Podceňovat smrtelný virus je jako hrát Ruskou ruletu. Ve větších městech, jako je Stuttgart, se donedávna provozovaly tzv. Coronapartys. Setkávali se zde skupiny mladých lidí a demonstrativně ignorovaly ochranná opatření. Často společně pořádali domácí kino se vstupným láhev alkoholu. Předpokládám, že pud sebezáchovy zafungoval a od podobných hazardů se již upustilo.

Co běžní lidé a jejich současný život ve Stuttgartu? Jak to vypadá v ulicích? Mají lidé strach nebo jsou spíše v klidu?
Obavy máme všichni, i když to nedáváme najevo, nebo si to nepřipouštíme. Strach je přirozená a ochranná reakce. Je to signál, abychom byli obezřetní. Největší obavy jsou z tzv. neznámého. Každý si dnes klade otázku: Nakazím se? Přežiji to? Bojíme se o své blízké. Ulice i tramvaje jsou téměř prázdné. Vážnost situace je zjevná. V supermarketu lidé roušky příliš nenosí, populárnější jsou tenké gumové rukavice. Zákazníci zachovávají mezi sebou doporučený odstup. Není však vyloučeno, že už zítra budou roušky nařízeny. Dámy v pokladnách jsou chráněny velkým plexisklovým štítem a platí se pouze kartou. Je přítomná i ostraha, která na celý průběh dohlíží. Lidé spolu nemluví, ale všimla jsem si, že se na sebe lidé víc usmívají a aspoň takhle beze slov si dodávají vzájemně odvahu. Jsou disciplinovaní, nakonec chovají se podle všeobecných pokynů také ve svůj vlastní prospěch.

Primář infekčního: První vyléčený s koronavirem byl trpělivý a měl i štěstí

Soudržnost v Česku je fenomenální

Máte jistě srovnání s Českem? V čem je situace ve Stuttgartu jiná?
Atmosféra soudržnosti je v Česku fenomenální. Šití roušek doma, do kterých se zapojilo úžasné množství lidí v nemá obdoby snad v žádné krajině. Píše se o tom i v zahraniční tisku. Inu rčení: Zlaté české ručičky přece nevzniklo jen tak bezdůvodně. V Německu byly nejnověji zavedeny represní opatření vůči těm, co nařízení nerespektují. Tak například v některých krajích vyjde *přísně zakázaná návštěva Domova důchodců na 200 euro, grilování nebo piknik ve volné přírodě více než dvou lidí pak stojí 250 euro na osobu. Kdo nabídne turistické ubytování může počítat s pokutou kolem 4000 euro a kdo otevře restauraci, nebo podnik zaplatí až 5000 euro atd. Při opakovaném nerespektování nařízení se pokuta zdvojnásobí. (*Informace: Stuttgarter Nachrichten).

Z vašeho pohledu coby malířky a spisovatelky ustrnul ve Stuttgartu úplně kulturní život nebo si našel své cestičky, jak v pozměněné formě fungovat?
Ano, veřejný kulturní život v současnosti naprosto ustrnul. Koncerty, divadla, kabarety, Galerie a kina zůstaly jako v Šípkové Růžence… a princ v nedohlednu. Nejstarší spolek výtvarníků v Německu uspořádal letos pro vybrané výtvarníky společnou výstavu v centru města v prostorách Stuttgartské Staré radnice. Moje nadšení, že patřím mezi vystavující však záhy opadlo. Obrazy byly sice nainstalovány, operní zpěvačka s doprovodem, víno i občerstvení, vše připraveno, ale vernisáž byla na poslední chvíli zrušena. Umělci a milovníci umění se ale tak lehce nevzdávají. Vernisáž přece jen proběhla, i když improvizovaně, podvečer, jako recese na náměstí před radnicí. Představitel Společenství výtvarníků rovnou na chodníku přednesl slavnostní zahajovací řeč. Stáli jsme v úctyhodných odstupech, v pozadí zářil západ slunce a z dáli zazníval flašinet… naprosto surreální výjev. Na tento obraz nikdy nezapomenu. Jak už to bývá našla se jiná, nová možnost: Mnohé galerie připravily pro příznivce umění virtuální prohlídky. Také hudebníci nabízí v živém přenosu koncerty a herci divadelní představení. Obdivuji lidskou vynalézavost a schopnost se adaptovat na novou situaci: Kde je snaha, tam je cesta říká se.

Jsme na jedné lodi, tak snad nepůjde o Titanic

Ve Stuttgartu působíte rovněž jako psycholožka. Přednášíte dál i v „době koronavirové“?
Od minulého týdne, kdy vstoupil v platnost zákaz sdružování osob, jsem v tzv. Stand by modusu. To znamená, že všechny moje psychologické Semináře a Workshopy byly do odvolání zrušeny. Dopolední seminář, pro který jsem dostala k dispozici největší učebnu, aby mohli studenti zachovat předepsaný odstup, jsem ještě stihla dokončit. Odpoledne však byl nařízen nekompromisní konec. Je to pro správnou věc. Jsme všichni na jedné lodi. Tak ať je to raději výletní parník a ne Titanik.

U Hloučely "vrčí" bagry, staví se tam cyklostezka do Mostkovic. Podívejte se

Co je podle vás nejdůležitější ve snaze vyrovnat se s psychickým tlakem, který sebou šíření nemoci a zpráv o ní vyvolává?
Tlak na lidskou psychiku je v současnosti značný. Není ani divu. Je to masivní a permanentní emocionální zátěž. Situace nemá zatím konkrétní rozměry a je těžké se v ní orientovat. Co bude za týden, za měsíc, co za rok? Reakce se různí. Každý z nás je unikát. Vyvíjíme si vlastní metodu, jak se svým stresem a frustrací zacházet, abychom nápor ustáli. Kdo má rád sport, jistě doma cvičí, někdo se vrací k oblíbené knize, nebo si najde čas na telefonát dávnému příteli, či příbuzným. Kdo má doma děti, stane se přechodně panem učitelem, nebo paní učitelkou. Skvělá příležitost rozvinout své tvořivé schopnosti, vymýšlet hry a poučné zábavy. Děti budou rády vzpomínat, jak si rodiče poradili a vše společně zvládli. Upevní se rodinná spolupatřičnost.

Rozhovor s vámi bude číst u nás na Hané, respektive v celém Česku spousta lidí. Chtěla byste jim poslat nějaký vzkaz?
Jsem na lidi v mojí rodné zemi opravdu pyšná. V klíčových situacích drží spolu, umí si v těžkých dobách pomáhat, a přitom si zachovávají nadhled a smysl pro humor. Zůstaňte zdraví a v bezpečí. Mám vás ráda a těším se na shledanou opět v dobrých časech, třeba na některé mojí vernisáži obrazů doma v Čechách, na Moravě, na Hané.

Plumlovský zámek je jako dort zářící pozitivní energií, říká malířka Lili Amann

Zdroj: Deník