Když se Němci rozhodli využít koncentrační tábory k neblaze proslulému „konečnému řešení židovské otázky“, jejich síť už existovala. První koncentrační tábor vznikl již v roce 1933 v Dachau a byl původně určen pro politické vězně.

Po porážce a obsazení Polska na podzim 1939 začal vznikat komplex těchto táborů také v této zemi. Pro první z nich, nazvaný Auschwitz 1 a určený původně pro polskou inteligenci a odbojáře, byla vybrána bývalá kasárna ve městě Osvětim na jihozápadě Polska. Na něj brzy navázaly další, které vytvořily z Osvětimi děsivou vyhlazovací mašinérii, fungující až do ledna 1945.

Naše lidi tam nenecháme jen tak

Rozkaz k vybudování Auschwitzu 1 vydal říšský vůdce SS Heinrich Himmler 27. dubna 1940 a již v červnu téhož roku zamířil k branám tábora první vězeňský transport, v němž bylo 728 Poláků z Tamova v Malopolsku.

Poláci se však nemínili jen tak vzdát. A tak již v létě nadnesla odbojová organizace Tajná polská armáda šéfovi největšího polského podzemního hnutí plukovníku Stefanu Roweckimu odvážný plán: „Jeden z nás se nechá do toho tábora úmyslně zavřít, aby prověřil, zda se dají zadržovaní vězni osvobodit, a vytvořil uvnitř tábora konspirační vojenskou organizaci, která připraví a ve vhodný čas zahájí vzpouru.“

Na logicky se nabízející otázku, kdo je ochoten stát se takovým sebevražedným hrdinou, vojáci odpověděli: Podporučík jezdeckého pluku a velitel jezdecké čety Witold Pilecki.

Voják, otec, umělec

Devětatřicetiletý Pilecki měl v té době již za sebou úctyhodnou vojenskou kariéru i odbojovou činnost.

Válečný křest ohněm si odbyl už jako sedmnáctiletý v roce 1918, kdy coby příslušník skautské sekce polských obranných jednotek bojoval za nepřátelskou linií jako partyzán s ruskými bolševiky, kteří obsadili jejich sektor. Po této zkušenosti vstoupil do pravidelné Polské armády, v jejíchž řadách se zúčastnil polsko-sovětské války v letech 1919 až 1920. Jako jezdec 211. hulánského regimentu se zapojil i do klíčové bitvy v Rudnickém lese, kde se rozhodovalo o tom, zda Sověti dobijí či nedobijí Varšavu. Později se podílel na osvobozování Vilna. Dvakrát byl vyznamenán Křížem za chrabrost.

Po vítězství Polska dal Pilecki vojenské uniformě dočasně vale, začal spravovat zničený rodinný statek, v roce 1931 se oženil a brzy na to se stal otcem dvou dětí – v roce 1932 se manželům narodil syn Andrzej, v roce 1933 dcera Zofia. V mírovém životě dával rád průchod svému uměleckému založení – maloval obrazy (mimo jiné pro farní kostel v obci Krupa), kreslil rád svým dětem i dětem svých přátel, psal básně, které i veřejně recitoval, skládal písničky, zpíval a hrál na kytaru.

Napadení Polska hitlerovským Německem ho vrátilo do řad armády. S Němci se střetl coby velitel jezdecké čety v těžkých ústupových bojích, při nichž dokázal se svými muži zničit sedm německých tanků a tři letadla. Kapitulaci odmítl přijmout a už v listopadu 1939 se stal jedním ze spoluzakladatelů ilegální Tajné polské armády. Když se hledal dobrovolník, který pronikne do nově zřízeného koncentračního tábora, neváhal – a vydal se na nejodvážnější misi svého života.

Odbojář v Osvětimi

Příležitost se mu naskytla 19. září 1940, kdy Němci spustili ve Varšavě rozsáhlou zatýkací akci. Pilecki se vydal do ulic vybaven falešnými doklady na jméno Tomasz Serafiňski, schválně se nechal chytit a po dvou dnech zadržování a bití se konečně dostal na místo určení: stal se osvětimským vězněm číslo 4859.

„Mým základním úkolem bylo vytvořit vojenskou organizaci, která bude udržovat ducha spoluvězňů, doručovat a šířit zprávy zvenčí a – podle našich nejlepších schopností – obstarávat další jídlo,“ popsal své poslání ve zprávě, kterou po válce zveřejnil jeho biografista, spisovatel Adam Cyra.

Pileckim založená vězeňská odbojová skupina nesla název Svaz vojenské organizace a skutečně poskytla polskému odboji od října 1940 do podzimu 1942 neocenitelné informace.

Mladý voják ale doufal, že je polská Zemská armáda využije k útoku na tábor, a k tomu stále nedocházelo (armádní velení došlo k závěru, že na tuto akci nemá dost sil). Rozhodl se proto utéct a přesvědčit velitele osobně. Po přidělení na směnu mimo tábor v noci z 26. na 27. dubna 1943 přemohl se dvěma dalšími vězni strážného a utekl s jeho dokumenty. Nepomohlo to však – Zemská armáda se napadení Osvětimi bez pomoci Spojenců neodvážila, a Spojenci zase vyhodnotili Pileckého zprávu jako přehnanou.

Němci ho nechali žít, komunisté ne

Odvážný infiltrátor se tak znovu zapojil do odboje a při varšavském povstání patřil mezi klíčové lidi, kteří dva týdny drželi odlehlou povstaleckou pevnost známou jako „Velká bašta Varšavy“. Nakonec však byla i tato oblast dobita, Pilecki byl zajat a zbytek války dožil v zajateckém táboře.

Po převzetí moci komunisty začal budovat zpravodajskou síť a i přes varování, že je jeho krytí prozrazeno, odmítl odejít do exilu. Dne 8. května 1947 byl zatčen, následovaly dlouhé měsíce věznění spojeného s výslechy a mučením.

Dne 15. května 1948 byl v politickém procesu odsouzen spolu se třemi druhy k trestu smrti a o deset dní později byl popraven.