Končil květen. V ulicích města stále šlo vidět rány, které utrpělo při náletech a bojích. A byť válka už před měsícem v Brně skončila, právě v těchto, konečně mírových dnech, mělo dojít k událostem, které životu města zasadily nový úder. Ránu, se kterou se Brno vyrovnává dodnes. O tomto víkendu uplyne 75 let od zřejmě nejvýraznější události poválečného odsunu Němců z Brna, pochodu osmnácti tisíců lidí z města. Vášně vyvolává dodnes.

Situace německého obyvatelstva v Brně se radikálně změnila hned v prvních dnech po osvobození. „Tendence k vyvedení Němců z Brna se objevovaly už počátkem měsíce. Brněnský národní výbor byl pod velkým tlakem, odsun chtěli obyvatelé Brna. Tlačili sociální demokraté, komunisté, dělníci ze Zbrojovky sepsali několik petic,“ popsal atmosféru v Brně historik Vlastimil Schildberger mladší.

Třicátého května 1945 dostalo osmnáct tisíc Němců příkaz sbalit se. Šlo o ženy, děti, a lidi starší šedesáti let. Názory pamětníků i historiků na další vývoj událostí se liší. „Samozřejmě, násilnosti se vyskytly, ale odsouvané nikdo hromadně nestřílel, jak se někde píše. Víme o dvou zastřelených. Nejhorší se stalo v Pohořelicích, kde se lidé hromadně nakazili úplavicí z infikované studny,“ uvedl Schildberger.

Uváděné počty obětí odsunu jsou rovněž v různých pramenech rozdílné. Německá strana v minulosti mluvila i o čtyřech tisících mrtvých, brněnští historikové se dobrali čísla 1 700.

Téma odsunu Němců z Brna je dodnes velmi kontroverzní. Léta se o něm nemluvilo. Povědomí zvýšila i spisovatelka Kateřina Tučková románem Vyhnání Gerty Schnirch. Jeho hlavní hrdinka je právě jednou z vyhnaných žen, pochodujících do Pohořelic. I Tučková potvrzuje, že téma dodnes vzbuzuje mezi lidmi vášně.

„Krátce po vydání knihy jsem zažívala skutečně bouřlivé debaty s lidmi, kteří nebyli ochotní diskutovat a dehonestovali mě, že nějak obhajuji ty, kteří rozpoutali válku. Ale nyní je situace mnohem lepší, a věřím, že tomu napomohly i různé společenské a kulturní události. Setkávám se s tím, že lidé odsun Němců už nevnímají tak černobíle, a dokáží rozlišovat, že poválečné dění tvrdě dopadlo i na nevinné lidi, kteří byli skutečně obětmi,“ uvedla.

Od roku 2007 událost připomíná Pochod smíření. Začal jako akce několika studentů, nyní je nedílnou součástí festivalu Meeting Brno. Letos se lidé symbolicky z Pohořelic do Brna vypraví kvůli koronaviru dvanáctého září. „Bude se konat v obvyklém formátu s tím, že podrobnosti ohledně programu budeme postupně upřesňovat,“ uvedl Jaroslav Ostrčilík.

Dokázali jsme si podat ruce s vyhnanými a odpustit si, říká organizátor Pochodu smíření

V roce 1945 šly tisíce vyháněných Němců z Brna směrem do Rakouska, přes Pohořelice. Nyní, desetiletí poté, každoročně chodí několik set lidí na připomínku poválečného odsunu německých obyvatel symbolicky opačným směrem, z Pohořelic do Brna. Zakladatelem tradice Pochodu smíření je Jaroslav Ostrčilík.

Co vás před lety motivovalo k uspořádání Pochodu smíření?

Po revoluci jsem vyrůstal v Dolních Rakousích a hned několik mých spolužáků ze základní školy v pohraniční vesnici mělo prarodiče vyhnané z Břeclavi, Valtic nebo Mikulova. S touto historií jsem tedy byl konfrontován už jako dítě v době, kdy se u nás o vyhnání sice již mohlo, ale pořád ještě nemělo mluvit. Po maturitě jsem začal studovat v Brně a dozvěděl se detaily toho, co se tu onoho krvavého léta dělo. A nechápal jsem, jak v průběhu pár měsíců mohla zmizet čtvrtina obyvatel města, docházet k masovému a často extrémnímu násilí, celé Brno se i v důsledku holocaustu proměnit k nepoznání. A většina Brňanů o tom ani pořádně nevěděla, kdekdo vůbec. Tak jsem hledal způsob, jak tento zlom v dějinách města připomenout, a to způsobem, který upoutá pozornost veřejnosti.

Dlouhá desetiletí se o odsunu Němců téměř nemluvilo. Myslíte, že i díky Pochodu smíření je dnes situace lepší a povědomí o těchto událostech větší?

Za posledních deset, patnáct let narostlo povědomí o tehdejších událostech obrovskou měrou, a s ním také porozumění všem jejich okolnostem. Což je jedním ze zdrojů toho, že jsme dokázali pro sebe přijmout, co se tehdy dělo, podat si ruce s vyhnanými krajany a navzájem si odpustit. V uplynulých letech pak došlo také k několika oficiálním gestům smíření, například vystoupení vrcholných českých politiků na Sudetoněmeckém dni. Spouštěčem těchto kroků byla Deklarace smíření a společné budoucnosti, kterou v květnu 2015 přijalo zastupitelstvo města Brna a primátor Vokřál pak toto vyjádření lítosti nad historickými událostmi přečetl česky i německy na zakončení Pouti smíření. Tehdy se o této iniciativě v souvislosti se sedmdesátým výročím konce války mluvilo po celém Česku i v sousedních zemích. Mnoho lidí si přečetlo román Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové, přičemž vyhnání již tematizuje dlouhá řada knih, filmů, divadla, výtvarného umění. Na celostátní i místní úrovni funguje nespočet organizací a projektů, a neutuchá silný zájem o spolupráci z německé strany. Troufnu si říct, že jak narovnání vztahů se západními sousedy obecně, tak hlavně ale vypořádání se české společnosti se stínem pětačtyřicátého je vcelku úctyhodné a příklad světu.

Jaké je složení lidí, kteří se každoročně na pochod vydávají? Mění se za ta léta, po které pochod organizujete?

Původně nás chodila hrstka, povětšinou známých ze studií. A samozřejmě pár z těch Brňanů německé národnosti, kdo v Brně zůstali či se mohli z Pohořelic vrátit. V roce 2015 se na Pouti smíření ale sešlo tisíc lidí, mnohem širší spektrum brněnské veřejnosti a také mnoho desítek vyhnaných i jejich blízkých z Německa a Rakouska. Tak je tomu doposud, přičemž po několik let jsme hostili také třídy náctiletých z obou sousedních zemí na čtyřdenním workshopu, v jehož rámci žáci o Pouti psali dvojjazyčné noviny.

Dodnes existují spory o počtu lidí, kteří při odsunu zahynuli, i o příčinách jejich smrti. K jaké verzi se, když se tématu dlouhodobě věnujete, přikláníte vy?

Doložených je kolem dvou tisíc obětí. Na místě sběrného tábora za Pohořelicemi, odkud se vydáváme na cestu, údajně leží 890 obětí tamějších podmínek, zdokumentovaných je ale 455. A dalších necelých dvě stě lidí po cestě do Mikulova. Na rakouské straně pak je pochováno kolem tisícovky lidí. Celkový počet obětí se tedy bude pohybovat mezi dvěma a třemi tisíci, někteří odhadují i čtyři. Důležitější než čísla mi ale připadne podstata toho, co se tehdy stalo, a důsledky tehdejšího bezpráví na psychiku české společnosti. Z čehož pramení důležitost se bolavé minulosti postavit a vypořádat se s ní.