Střídmost v jídle. Magické úkony na ochranu před škodlivými silami. A hlavně očekávání narození Ježíše Krista. To vše byl a částečně i dnes je advent na jižní Moravě, který začíná tuto neděli. „Předvánoční půst už kdysi začínal po svátku svatého Martina. V čase adventu platily zásady střídmosti v jídle a pití a také byl zákaz zábavy a tance,“ napsal v Lidové kultuře na Moravě Josef Jančář. Později se půst zkrátil na čtyři neděle před Štědrým večerem. Kromě půstu a radostného očekávání příchodu Krista, byl advent i obdobím, kdy ožívaly různé magické rituály.

Například na svátek svatého Ondřeje třicátého listopadu dívky věštily z vyhazování svinutých šátků z necek, která se nejdříve vdá. Té, které šátek vyletěl nejdřív nebo nejvýš, ta měla první skončit pod čepcem.

Obdobné předvídání budoucnosti se váže i ke svátku svaté Barbory čtvrtého prosince, kdy dívky uřízly větvičku třešně.
A když rozkvetla na Štědrý den, tak to bylo znamení, že se vdá. „Tento zvyk se na jihozápadní Moravě stále udržuje,“ konstatovala Eva Večerková z Etnografického ústavu Moravského zemského muzea v Brně.

Nejen čert a anděl
Další významnou postavou v období adventu je biskup Mikuláš. V předvečer svého svátku pátého prosince chodí dodnes na vesnici i ve městě Mikuláš v biskupském obleku s berlí. Pomáhají mu i čert a anděl s košem naplněným dárky. „V devatenáctém století byly průvody mnohem početnější. Kromě Mikuláše, čerta a anděla chodila v průvodu i smrt v bílé plachtě s kosou, žid, Turek se šavlí, dragoun nebo mouřenín,“ uvádí Jančář. V průvodu kráčeli i lidé ve zvířecích maskách koně, čápa nebo kozy.

Mikuláš také vždy nechtěl po dětech, aby mu říkaly básničky. Zato je zkoušel ze znalostí modliteb. Čert často děti svazoval řetězem a namáčel je do vody.

Po Mikuláši přichází na řadu svatá Lucie. Říká se Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Svátek této světice platil za nejkratší den v roce. Ale to platilo jen podle juliánského kalendáře, to znamená do šestnáctého století. Po gregoriánské reformě připadá její svátek na třináctého prosince. Ten den v podvečer chodily po domech ženy zahalené do bílých plachet. Říkalo se jim lucky a byly to postavy hrozivé. „Měly bílý zamoučený obličej, z něhož vystupovaly velké zuby řepy, na hlavě dížku, aby vypadaly hodně vysoké,“ popsal je ve své knize Jančář.

Zákaz předení vlny
Jejich úkolem bylo dávat pozor, zda některá z hospodyň nepřede. „Na předení vlny a drápání peří si ženy našly čas právě o dlouhých prosincových večerech,“ pověděl Aleš Kapsa z Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodu. Na svátek Lucie ale bylo příst nebo drát peří zakázáno. Když některou přadlenu objevily, tak ji vřetenem či vařečkou klepaly po prstech a švihaly je proutkem. Dračkám zase sfukovaly peří.

Po svaté Lucii se další zvyky vážou až ke Štědrému dnu. V tento mimořádný den měly všechny úkony nádech obřadnosti. Lidé na Štědrý den dodnes zachovávají přísný půst.

Dětem dospělí slibují, že když vydrží až do večera, uvidí zlaté prasátko. Večerní hostina se pak skládala z devatero chodů, aby se tak dostalo na každou plodinu. Ubrus nebo spíše plachtu, kterou hospodář pokryl štědrovečerní stůl, pak použil na jaře jako rozsívku při setí. Chtěl si tak pojistit úrodu na další rok.

V části Slovácka se zase klasy dávaly přímo pod plachtu. V horských oblastech jihovýchodní Moravy pro změnu hospodář obtáhl stůl řetězem. Chtěl, aby požehnání zůstala v domě a vlci nenapadali stádo.

Dodnes se také v mnoha rodinách dodržuje zvyk, že jakmile rodina zasedne ke štědrovečernímu stolu, tak nikdo od něj nevstane, dokud všichni nedojí. Kdysi se totiž hospodyně bála, že by jí drůbež dobře neseděla na vejcích.
Stavění vánočních stromů na náměstích je poměrně starým zvykem. První zprávy o něm máme v Brně už z konce osmnáctého století.

„Za první republiky se u vánočního stromu konaly slavnosti, při kterých děti recitovaly,“ uvedla Večerková. Tento zvyk se udržuje i dnes. A k vánocům patří i betlémy neboli jesličky. Nejprve byly pouze v kostelech, až později si našly cestu i do domů.