Událost ovlivnila i život brněnských muslimů. „Neustále slyšíme různé nepřátelské poznámky. Na hranicích řady států podstupujeme zdlouhavé celní kontroly,“ říká předseda Islámské nadace v Brně Muneeb Hassan Alrawi. Podle svých slov posledních deset let tráví většinu času na přednáškách a poskytuje rozhovory. Snaží se tak změnit negativní obraz muslimů zakořeněný ve většinové společnosti právě v souvislosti se zničením budov známých dvojčat. Výročí tragédie si připomeneme zítra.
Pamatujete si, co jste dělal, když jste se dozvěděl o útoku na americké Světové obchodní centrum?
Byl jsem v práci. Odpoledne jsem uslyšel v rozhlase zprávu, že do amerických dvojčat narazilo letadlo. Všichni si nejprve mysleli, že jde o nehodu. Za chvíli mi volal kamarád. Ptal se, jestli vím, co se stalo. Upozornil, že do věží narazilo ještě jedno letadlo. To něco znamená, řekl jsem tehdy.
Jak jste zareagoval na zjištění, že jde o atentát?
Až večer po návratu domů jsem se dostal k dalším zprávám. Říkali v nich, že to byl útok a jsou z něj podezřívaní muslimové. Dodnes si pamatuji slova moderátora televizní stanice alDžazíra. Říkal: Toto je den, kterému budou patřit stovky, ne-li tisíce dní následujících. Měl pravdu. Ten den změnil dějiny. Ještě o půlnoci jsem se vydal do mešity. Chtěl jsem zkontrolovat, jestli nám někdo z pomsty třeba nerozbil okna. V tom někdo zaklepal na dveře. Stála za nimi policejní hlídka. Přišli ze stejného důvodu. Hned druhý den jsme s lidmi z vedení mešity sepsali prohlášení, ve kterém jsme odsoudili teroristický útok z jakékoliv strany.
Co podle vás spustilo západní averzi vůči islámu?
Kromě toho, že se k atentátu otevřeně přihlásila teroristická skupina al-Káida a prezentovala ji jako boj muslimů, to byla první vyjádření prezidenta Bushe. Vyznívala, jako by šlo o válku. Respektive o křížové tažení. Otevřené říkám, že se dodnes domnívám, že někdo z americké strany musel o atentátu předem vědět. Jinak by to bylo naprosto nemyslitelné selhání amerických tajných služeb.
Jak událost poznamenala život brněnských muslimů?
První měsíce a roky byly nejkrušnější. Ale náš život to ovlivňuje dodnes. Neustále slyšíme různé narážky. Muslim a terorista je dnes pro některé lidi to samé.
Co pro vás uplynulých deset let znamenalo jako pro předsedu Islámské nadace v Brně a prezidenta českého Ústředí muslimských obcí?
Jedenácté září mi změnilo život. Vlna nepřátelských tvrzení se spustila i na internetu. Averze přicházela od českých extremistů, některých politiků, duchovních i novinářů. Posledních deset let v podstatě jen vysvětluji, že muslimové nejsou teroristé. Byly to stovky rozhovorů a přednášek o islámu. Musel jsem začít detailně sledovat světové dění a načíst spoustu literatury. Abych sám získal nezkreslený obraz. Nemůžeme si dovolit žádosti o semináře odmítat. Tím jen posílíme pocit, že jsme extremisté a chceme se separovat. Pozitivní je, že lidé v Česku jsou ochotní změnit názor. Například díky veřejné debatě. Bohužel jsme kvůli této osvětě selhali v péči o vlastní muslimskou komunitu.
Jaké potřeby brněnských muslimů zůstávají nenaplněné?
Chybí nám stálý duchovní, který mluví česky a umí lidem víru srozumitelně vyložit. My sami z vedení mešity nejsme schopní všechny duchovní potřeby muslimů naplnit. Také jsme neměli čas na soustředěné vzdělávání mladých muslimů. I práce s novými věřícími byla minimální. Nemohli jsme se ani intenzivně zajímat o potíže jednotlivých členů komunity.
Setkal jste se osobně s nějakými narážkami?
Mám zcela stejný pas jako ostatní Češi. Na fotce mám ovšem dlouhé vousy. Na některých hranicích musím odstavit auto a absolvuji zdlouhavé celní prohlídky. To samé na letištích. Asi před třemi lety jsem šel s jiným muslimem nakupovat. Před námi jeli na eskalátorech dva přibližně čtrnáctiletí mladíci. Teď to tady vybouchne, říkali si. Ještě víc poznámky pociťují muslimské ženy. Upozorňuje na ně jejich oděv. Několika muslimkám v Praze a v Brně strhli šátky z hlavy. Má žena už dnes odmítá jezdit hromadnou dopravou.
Kvůli čemu?
Právě kvůli hloupým narážkám. Nedávno jsme šli s rodinou na modelářskou expozici na výstaviště. Manželka chodí v tradičních muslimských šatech. Jeden muž se na ni obrátil: Ty tady nemáš co dělat, teroristko. Raději jsme odešli. Moje žena je bosenská uprchlice. Na vlastní oči viděla, jak Srbové odvážejí jejího otce bůhvíkam. Nikdy už ho neviděla. Ji i sestry a matku věznili několik dní ve sklepě. Pak je vyhnali s tím, ať raději jdou, nebo je zabijí. A tuto ženu, která zažila teror na vlastní kůži, někdo nazývá teroristkou.
V roce 2008 se v Brně objevily karikatury proroka Mohameda s výbušninou v turbanu a sloganem Svoboda není zadarmo. Jak jste tehdy na tento incident reagovali?
S nadhledem jsme věc přešli. Jediným smyslem plakátů bylo, aby nás vyprovokovaly. Autoři si představovali, že půjdeme křičet a mávat šavlemi na náměstí Svobody. Aby pak na nás mohli ukazovat jako na netolerantní radikály. Nebylo těžké dovtípit se, že za karikaturami stála některá z českých extremistických stran. Ty jsou pro nás na úplném okraji české společnosti. Zesměšňující obrázky v Brně jsme proto nechápali jako nenávist Čechů.
Najde se přece jen i něco pozitivního, co jedenácté září muslimům v Brně přineslo?
Sebereflexi. Mnoho z nich se začalo hlouběji zajímat o svou víru. Přistoupili k vlastním postojům sebekriticky. Začali víc přemýšlet, jak skloubit své vyznání a život v západní společnosti.
Řada lidí chápe islám jako náboženství války, protože v některých pasážích Koránu se o násilném šíření víry přímo píše. Jak jim jejich názor vyvrátíte?
Korán je podle naší víry Písmo, které Bůh seslal proroku Mohamedovi. Je třeba ho chápat historicky. Některé pasáže se vztahují ke konkrétním dějinným okamžikům. Části, ve kterých se píše o zabíjení nepřátel muslimů, platily, když se dávní vyznavači islámu připravovali na nějakou bitvu či tažení. Nebo se bránili nájezdu nepřátel. Nelze je chápat plošně a přenášet do dnešní doby. Navíc jestli je dnes schopná věrně interpretovat Korán z miliardy muslimů stovka, tak je to hodně. Na to musí mít člověk obrovské znalosti. Nelze si sednout k počítači, přečíst si pár částí a tvrdit, že islám má povinnost šířit víru násilím, protože se to píše v některých jeho pasážích. Úplně stejnou chybu dělají pochopitelně i teroristé. V tom není žádný rozdíl. Obě skupiny si z Písma vybírají jen to, co se jim hodí. Často je celé ani nečetli.
Jak Brňané reagovali na islám ještě před jedenáctým zářím? Některé nesouhlasné reakce vyvolala už stavba první české mešity. Ta funguje ve Vídeňské ulici v Brně od roku 1998.
Dodnes nemáme nikomu za zlé, že tehdy proti mešitě protestoval a podepisoval petice. Je to dokonce pochopitelné. Byl to pro ně absolutně cizí prvek, který neznali. To samozřejmě budí u lidí strach. O bezpečnost, kulturní hodnoty nebo o práci.
Muslimové si v Brně chtějí postavit větší mešitu v centru města. Současná už je pro ně příliš malá. Proti nové mešitě se v minulosti ostře ohradili například brněnští lidovci. Myslíte si, že je právě kvůli jedenáctému září dnes mnohem těžší novou mešitu obhájit?
Zatím jen přemýšlíme nahlas. Řešíme, kde větší modlitebnu zajistit. Zda stavět úplně nový svatostánek, rozšířit současnou mešitu nebo si opravit už postavený prostor. O žádné stavební povolení jsme dosud nežádali. Zatím jsme nepřišli na vhodné řešení. Kritiky mešity z oficiálních míst ovšem nechápu. Muslimové v Brně jsou, protože mají povolení tu žít nebo studovat. Nebudou se tu koncentrovat další jen kvůli mešitě. Doma jich mají tisíce. Politici mohli mnoho let sledovat, jak v Brně žijeme. Od zbytku Brňanů se nevyčleňujeme. Platíme daně. Chceme, aby naše děti měly ve škole nejlepší známky a chodily na fotbal. Nikomu islám nevnucujeme. Stejně tak ale nikdo nemůže nutit mě, abych pil pivo a jedl vepřové. To je moje osobní věc.
Žijí v Brně i muslimští radikálové?
Nežijí. Muslimská komunita v Brně i zbytku republiky je výjimečná. Vznikla hlavně z bývalých studentů. Jde o vzdělané lidi. Většinou umí velmi dobře česky. Už v počátcích brněnské islámské nadace jsme si kladli jasné cíle. Nedopustit, aby se muslimové separovali od nemuslimů. Jako v některých západních zemích, kde kvůli tomu vznikají ghetta a nepokoje. A nedopustit šíření radikalismu. To se nám daří.
Kolik vyznavačů islámu v Brně vůbec žije?
Přibližně osm set. Většina z nich jsou přistěhovalci z různých arabských států.
A kolik z nich jsou naopak Češi, kteří k islámu konvertovali?
Určitě jsou to desítky lidí. Důvody ke konverzi jsou různé. Někdo má rád orientální kulturu, někdo si najde muslimského partnera. A někoho skutečně osloví islám jako takový. Pomáhá mu zodpovědět niterné otázky týkající se jeho existence. Až na výjimky jsou to mladí lidé ve věku mezi sedmnácti až třiceti lety.
Jaká povolání brněnští muslimové nejčastěji vykonávají?
Jsou to hlavně inženýři, lékaři nebo obchodníci. Je pro nás velmi těžké najít zaměstnání u nemuslima. Nanejvýš lze sehnat manuální stavební práce. Právě proto pracuje velké množství muslimů v nadnárodních společnostech.
Vztah muslimů a Židů je dlouhodobě poznamenaný izraelsko-palestinským konfliktem. Jaké mají muslimové z Brna vztahy s brněnskou židovskou obcí?
Jsme v kontaktu. V roce 1998 jsme pozvali židovskou obec i křesťanské církve na slavnostní otevření našeho svatostánku. Už v počátcích mešity jsme chtěli jako první otevřít své dveře ostatním náboženstvím. Přišel tehdejší předseda židovské obce Arnošt Neufeld. K malému pnutí mezi námi došlo při slavnostním otevírání informačního centra židovské obce. Kvůli problému Palestiny. Tehdy jsem odpověděl: Můžeme se domluvit na všem, ale v otázce Palestiny a Izraele ne. V tom jednotný postoj nikdy nenajdeme, tento jediný kámen úrazu zůstává. Jinak s brněnskými Židy samozřejmě můžeme spolupracovat. Nejednou jsme se zúčastnili pietních připomínek holocaustu. Natáčeli jsme společně televizní dokumenty.
Zbaví se podle vás lidé někdy alespoň některých stereotypů, které si o vyznavačích islámu vytvořili?
Něco se v poslední době přece jen změnilo. Paradoxně kvůli dalšímu velkému neštěstí. A to nedávnému atentátu v Norsku. Někteří si kvůli tomu znovu uvědomili, že teroristou může být kdokoliv.
