„Autorem sousoší je František Šenk. Zhotovil ji na počátku šedesátých let dvacátého století,“ sdělila historička Milena Flodrová. Pohled lovce, který bez jakékoliv emocí sleduje šíji zvířete, nese v sobě něco nelidského. To ještě podtrhuje jeho nahá, mohutná postava. Vypadá to, jak když spolu bojují spíš dva zástupci zvířecí říše, než člověk.

„Sochu Šenk zhotovil, když se stavěl nedaleký pavilon Anthropos,“ dodala Flodrová. V pavilonu se nachází expozice o původu a vývoji člověk a počátcích jeho kultury. Snad některý z předchůdců či příbuzných lidí dnešního typu byl Šenkovou inspirací pro jeho lovce. Silné nadočnicové oblouky, mohutně vyvinuté svalstvo, nízké čelo. Snad by se dalo uvažovat o tom, že umělec při své práci na soše měl před očima neandrtálce.

„V té době, kdy vznikala plastika, došlo k objevům neandrtálců na Moravě,“ sdělil vedoucí Pavilonu Anthroposu Petr Kostrhun.

Od počátku šedesátých let provádělo Moravské zemské muzeum archeologické výzkumy v jeskyni Kůlna v Moravském krasu. Nejvýznamnějším objevem se stal nález části horní čelisti a zubu neandrtálce z doby před stodvaceti tisíci lety. Další pozůstatky neandrtálců se našly v jeskyni Švédův stůl, taktéž v Moravském krasu. V roce 1964 zde šlapanický lékař Vaňura spolu se svojí dcerou objevil stoličku a dva zlomky lebky těchto pravěkých lidí.

Sousoší lovce a jeho oběti původně stávalo před starým pavilonem Anthroposu na kamenném postavci. Jelen se více vypínal do výše a lovec byl více nakloněn dozadu. Na počátku jednadvacátého století získal pavilon nový háv a novou expozici. A lovec s jelenem novou místo. Nyní stráží přístupovou cestu do pavilonu zasvěcenému vývoji lidského rodu. Je tak posledním neandrtálcem v Brně.

„Sousoší na mě působí tak nějak přírodně a hlavně hodně divoce. Připomíná mi, že v něčem nemáme ke zvířatům příliš daleko,“ řekla své dojmy Marta Hálová.