Některým občanům prý vadí, že jejich ratolesti nemají svoje jména v kalendáři, což by se mělo napravit. Redaktor poinformoval, že zatímco do roku 1990 určovalo umístění jmen do kalendáře ministerstvo vnitra, dnes záleží pouze na libovůli výrobců kalendářů. Z příspěvku vyplynulo, že rodiče, kteří svoje ratolesti pojmenovali například Matyáš, Dominika nebo Eleonora, se dočkají změny až v roce 2012, kdy by mělo dojít k inovaci kalendářů.

To mě zaujalo. Kalendář je přece plný jmen a pokud tam mají přibýt nějaká nová, musí naopak nějaká zmizet. A kdo o tom bude rozhodovat a podle jakých kritérií, která jména jsou na odpis? Matyáše jsem v kalendáři skutečně nenašel, ale Eleonora tam je (21. února). No a Dominika může slavit svátek na Dominika, tedy 4. srpna. To mi připomnělo „problém“ mé maminky, která se jmenovala Lubomíra. Nebylo to nic exotického, ale v kalendáři toto jméno chybělo. A tak nezbývalo, než svátek slavit na Lubomíra, což bylo 28. června. Když po čase ministerstvu vnitra došlo, že maminku diskriminuje, zařadilo Lubomíru na 23. srpna. To se už ale zase mamince nechtělo ustálený zvyk měnit, takže pokud šlo o oslavy, zůstala Lubomírem.

Nakonec v kalendáři Lubomíra stejně dlouho nevydržela a brzy ji nahradila Sandra.
Jakás takás šance na to, že se do kalendáře dostane více jmen, nastala po listopadu 1989. V roce 1990 sice ještě v kalendářích byly místo jmen třeba Vítězství československého pracujícího lidu (25. února), Den znárodnění (28. října), Martinská deklarace (30. října) nebo Velká říjnová socialistická revoluce (7. listopadu), protože výrobci kalendářů změny nepředpokládali, ale v dalších letech už k opravám došlo.

A tak se místo říjnové revoluce objevila Saskie, vítězství lidu nahradila Liliana, osvobození sovětskou armádou (tehdy 9. května) obsadil Ctibor, Evelína vystrnadila Slovenské národní povstání a na místě Pražského povstání se objevila Klaudie. Význam těchto změn byl tak značný, že ještě dnes je z nich automatický hlídač pravopisu v mém počítači natolik zmaten, že je přepisuje do nejpodivuhodnějších podob (například Liliana je podle něj Kiliána).

Volná místa po zrušených oficiálních svátcích sice pomohla, ale jen částečně. Jmen je dnes totiž už tolik, že se do jednoho roku prostě nevejdou. Doby, kdy se jedno jméno naopak objevovalo v kalendáři vícekrát (například Jan 24. června a 27. prosince, František 4. října a 3. prosince nebo Petr 22. února a 29. června), jsou nenávratně pryč.

Zřejmě proto se už v některých dnech nastálo usídlily rovnou dvojice. A tak spolu současně slaví jmeniny nejen Adam a Eva nebo Petr a Pavel, ale i Lenka a Eleonora, Radan a Radana, Libuše a Amálie, Iveta a Slavoj, Štefan a Sára nebo Elena a Herbert. Přetrvaly i některé oficiální svátky, ale oproti dřívějšku se již nechovají tak despoticky a svůj den sdílejí společně s druhými oslavenci. Den české státnosti tak například doplňuje Václav, Štěpán zůstává na Druhý svátek vánoční a Nela na Hromnice.

Všechno má své pro a proti. Touha některých rodičů po originálním jméně potomka nese riziko, že v kalendáři bude chybět. Třeba takovou Kalimagdoru tam určitě nenajdou. Oč jednodušší to máme my, nositelé prostých, obyčejných jmen.

JIŘÍ SMUTNÝ