Mikroregion Kahan už podruhé pořádá akci S párou za horníky. „Svezli jsme se parním vláčkem. Do Zastávky kolem dolu Ferdinand a zpět do Zbýšova, kde jsme si prohlédli muzeum železnic. Děti jsou nadšené. Bylo to super,“ usmívá se na parkovišti Felix Holáň z Oslavan.

Muzeum ve Zbýšově provozuje spolek nadšenců od roku 2007. Nachází se v místě bývalého dolu Jindřich II a v jeho areálu je opravdu na co se dívat. „Děti samozřejmě nejvíc přitahuje jízda parní soupravou. To je symbol železnice. Zajímavých kousků tady máme dost. Například mašinu BN 30, které říkáme Azor, protože zvuk z jejího výfuku připomíná štěkání. Má tříválcový naftový motor o výkonu pětačtyřiceti koňský sil,“ vysvětluje místopředseda spolku Muzea průmyslových železnic Filip Kaněk.

Muzeum je otevřené o prázdninách každou sobotu. Návštěvníci si v něm prohlédnou také důlní soupravy. Ty, které se používaly v tomto regionu, však chybí. „Těžba tu skončila na začátku devadesátých let. Náš spolek tady ale začal působit až v roce 2007 to je velká prodleva. Historii zdejší těžby ale krásně mapuje hornické muzeum u bývalého dolu Simson,“ dodává Kaněk.

Tvrdá práce

Už vstup do areálu s těžní věží u zmíněného dolu Simson je impozantní. Nádherná industriální stavba s dominantními kovovými prvky ční nad okolím. Na nádvoří je vystavená těžební technika v útrobách muzea pak havířské nářadí a mundúry. Na první pohled je jasné, že šlo o tvrdou a riskantní práci. „Tady se to odřelo převážně rukama. Zdejší doly byly specifické s tím, že se uhlí dobývalo ve slojích pod velkým sklonem. Bylo to velmi náročné. Zdejší uhlí bylo navíc velmi křehké, prachové. A než se vytěžilo, musely se prostory pod tlakem často zavlažovat,“ vysvětluje jeden z průvodců sedmaosmdesátiletý Josef Dragoun ze Zbýšova.

Na tamním dole pracoval od školy až do ukončení těžby v devadesátých letech. Za dobře placenou prací a bytem do obce na Brněnsku zamířil v minulosti také Jiří Štoudek, rodák z Pavlova na Břeclavsku. A už se tam usadil. Na profesi horníka se připravoval v učilišti v Zastávce. „Práce to byla hodně těžká a nebezpečná. Byly tu smrtelné úrazy. Výrony plynů, závaly. Ale já na to nemyslel i když jsem se do nebezpečných situací dostal. Na práci v dole mám pěkné vzpomínky,“ dodává Štoudek.

V podobném duchu vzpomíná i další vysloužilý havíř a důlní záchranář Miroslav Vaněk. „Pro mě to tady byly nejkrásnější roky. Drželi jsme spolu při sobě na povrchu i pod zemí. Flink nebo nespolehlivý parťák se v kolektivu nechytil. Jinak dělal podřadné práce. V klubu tehdy fungovaly snad čtyři kapely, žilo se. O havíře bylo postaráno,“ vzpomíná muž.

Děda fáral na Dukle

Příchozí si zkoušejí také znalost havířské hantýrky. Co jsou glajzy, štáchy nebo počva? „Koleje, pražce, podlaha,“ dočtou se správné odpovědi turisté na dokumentech zasklených na zdech. Muzeum hornictví si v sobotu prohlíží také Martin Juliš. S manželkou a synem dorazili z Rosic. „Těžba uhlí byla dlouhá léta nedílnou součástí tohoto regionu. Můj děda fáral na dole Dukla. Tady se těžilo jinak. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací. Akce je fajn,“ říká Juliš.

Zájemci si mohou v sobotu vylézt také na zbýšovskou haldu. A vrátit se do doby, kdy uhlí vznikalo, k prvohorní Rybičkové skále. Novinkou letošního ročníku akce je společná celodenní procházka Převlečte se do hornického s odborným výkladem na haldu v Babicích.

K razantnímu útlumu dolování černého uhlí na Rosicku a Oslavansku došlo před třiceti lety. „Přesto o hornické minulosti oblasti nedaleko Brna mnoho lidí ani netuší. Už druhým rokem se to snažíme akcí S párou za horníky napravit. Organizuje ji Mikroregion Kahan, který sdružuje čtrnáct měst, městysů a obcí, jež dobývání uhlí zasáhlo více než jakékoliv jiné dějinné zvraty,“ uzavírá Petr Pospíšil, předseda dobrovolného sdružení obcí. Další havířská sobota je na programu 14. srpna.