Po příchodu do areálu se z návštěvníka stává očitý svědek. Když mine stánky s armádní výzbrojí a uniformami, ledovou tříští a žužu bonbóny, o pár metrů dál se plně ponoří do atmosféry Ořešína, čekajícího na osvobození. Všude kolem sebe vidí obrazy táborového života. U stanů se prochází vojáci v dobových uniformách, vedle sanitárních aut se usmívají sestřičky. Ještě stále. Nikde totiž nejsou k vidění postřelení či krvácející vojáci.

Přípravy vrcholí. Diváci jsou roztroušení po celém území chystané bitvy, je jich několik stovek. Všechny oči se upírají jedním směrem. „Mami, kdo jsou ti před námi?“ ptá se asi pětiletý kluk a ukazuje na skupinku Němců krčící se pod násypem na bitevním poli. Matka nestíhá odpovědět a z reproduktorů se spouští hlas moderátora Petra Kratochvíla, který stojí na kopci. Ten nejdříve vyzve plukovníka Lama, který dobytí zažil a nyní přítomné vyprovodí na cestu minulostí.

„Tehdy jsem tady viděl pobité lidi i koně. Byl jsem obyčejný kluk z lágru. Ale díky tomu, že jsem uměl ukrajinsky, vzali mě k sobě jako překladatele,“ vzpomíná pamětník. Na něj navazuje moderátor a připomíná základní události. „K večeru 18. dubna 1945 se Rudé armádě podařilo obsadit silnici i místní kostel. Německá osádka byla nucena se stáhnout,“ zahajuje historickou ukázku moderátor. Po jeho slovech vystřelí první Němec, na něj odpoví Rus číhající za keřem. Jsou dvě hodiny odpoledne a bitva začíná.

Na pole je dobře vidět ze všech stran, scény bitev občas zahálí kouř. Zdálky vypadá pobíhání vojáků sem a tam občas zmatené. Slova moderátora nasvědčují o opaku. „Rusové se organizovaně vydávají kupředu,“ komentuje dění na poli.

Za doprovodu výstřelů a občasných výbuchů granátů se Rusové přibližují čím dál víc k místu, kde jsou ukryti němečtí vojáci. „A spojenci donutí fašisty k útěku,“ uzavírá první akci moderátor. Diváci, kteří do té doby byli zticha, se místy dávají do bouřlivých debat. Za chvíli je přeruší další událost.

„Následující den večer dorazily Němcům posily a na Rusy zaútočily tanky. Po tvrdém boji i s použitím plamenometu je zahání zpátky do výchozích pozic,“ vysvětluje ústup ruské armády, která se v dalším okamžiku odehraje před očima diváků. Mezitím se obě skupiny snaží postarat o své raněné. Na jedné straně odnáší dva Němci třetího, který je v bezvědomí.

Rusové se pokouší odtáhnout některá těla, která se hromadí uprostřed bitevního pole. „Němci se náhle dostali pod prudkou palbu ruských raketometů, takzvaných Kaťuší. Nicméně i tak postupovali dále,“ popisuje kritický okamžik Kratochvíl. Až nakonec ruská převaha opět otočí a německou obranu definitivně prolamuje. Vítězství doprovází hlasité výkřiky v ruštině. Němci se vzdávají do zajetí, Rusové se radostně plácají po ramenou, zdravotní sestřičky ošetřují raněné a z řad diváků se ozývá hlasitý potlesk. Dokonáno.

Ačkoliv inscenace tomu nenapovídala, zaplatila Rudá armáda za svůj triumf velkou cenu. Její ve skutečnosti trojnásobná v počtu děl a desetinásobná v počtu mužů převaha vyústila v patnáct stovek mrtvých. Na straně fašistů přitom zahynuly tři stovky mužů. Toto vítězství ale zaručilo Brnu osvobození.

Německá vojska byla lépe organizovaná, říká pamětník plukovník Lam


Jaké události z bitvy si pamatujete?

Já jsem na toto místo přišel, když už to tu bylo pobitý. Byla tady jízda, která drtila. Byl jsem dvacetiletý kluk, který utekl z lágru. Byl jsem totiž nasazený do jednoho v Německu. Sem jsem se dostal celkem náhodou. Viděl jsem, jak tu leží mrtví lidé a postřelení koně. Nebyl to vůbec pěkný pohled.

Co říkáte na průběh bitvy?

Německá vojska byla lépe organizovaná. Co dokázali oni udržet, je neuvěřitelné. Jenže Rusové potom nasadili jízdy. Napřed to vypadalo jako pár facek nebo pohlavků. Teprve po chvíli to bylo tvrdší.

Jak jste se zúčastnil vy?

Mě potřebovali, protože jsem se vyznal v mapách. Nadporučík, co tady byl u rozvědky, zjistil, že umím ukrajinsky. To jsem se naučil, když jsem byl v lágru. Takže pro mě nebyl žádný problém se domluvit. Takže hned mě brali tam i jinam, pomáhal jsem překládat. Tady to potom vypadalo špatně, až to Stalin vzal do ruky. Od toho nadporučíka jsem se dozvěděl, že Stalin nařídil Malinovského odsunout a jet na dálný východ. Ať tam prý zůstanou ti, co budou poslouchat.