Říká se jim markytánky a podle dobových zvěstí se vdobách vojevůdce Napoleona staraly o stravu a měly právo prodávat ty nejnutnější předměty jako byl dopisní papír, tkaničky do bot, pálenku ocet nebo knoflíky.

Jejich označení pochází zfrancouzského slova vivandieres. Vybírala je správní rady regimentu a měly za povinnost uposlechnout vojenských nařízení, mít stále při sobě pro vojáky nejdůležitější předměty a ty pak prodávat za přijatelné ceny. Jednou ztakových novodobých markytánek je i dvaačtyřicetiletá kuchařka zrestaurace pod Špilberkem Hana Krbušková. Zamilovala si atmosféru historických válek, během roku se zúčastní sedmi bitev po celé Evropě. „Obětuji tomu vše, včetně dovolené a celá naše rodina bere válku jako rodinou tradici. Kdysi jsem se zamilovala do kluka, který pro vojenskou historii žil a přitáhl mě kní. Před deseti lety jsme se ale rozešli, ale já zůstala vojákům dál věrná,“ vypráví kuchařka Krbušková. Zatím jen postává vblátě poblíž bojiště u Santonu a ukazuje na Napoleona. „Ráno nás byl pozdravit a moc mu to slušelo,“ usmívá se.

Přes historické bitvy se před dvěma lety seznámila i se svým nynějším přítelem. Tehdy odjela bojovat do španělské Astorgy a u osmnáctého pěšího pluku se seznámila smužem jménem Radek. „Byl to francouzský pěšák a já ho přetáhla kdělostřelcům,“ prozrazuje pyšně.

Vojenská rodinná sága tím ale nekončí. Do uniforem se zahleděl i její syn David, který knim přitáhl i svou ženu Silvii. Před tradiční bitvou vTvarožné se vjejich brněnských domácnostech jen šije, upravují uniformy a opakují cizojazyčné povely. „Mám doma víc uniforem než civilního oblečení. Prostě to máme rádi,“ vysvětluje snacha Silvie, která je momentálně na mateřské se čtyřletým synem. Prý zněj jednou bude také voják. Ale proč?

„My zkrátka milujeme chlapy vuniformách. Muž, který nebyl na vojně, nemá pro ženy ten správný půvab. Většina žen je prostě taková,“ vstupuje do rozhovoru jejich přítelkyně zřad markytánek Klára Čudrnáková. U ní sválčením pro změnu začala teta a posléze do něj vtáhla nejen Kláru, ale i její sestru, bratra a tři bratrance. „Zase za to mohla bitva na Santonu. Teta se tady seznámila sBelgičanem, odstěhovala se za ním a bitva u Slavkova je pro ni jedním zmezníků vroce. On je tak trochu kluk a dokonce hodně dlouho čekala, aby si jednou mohla vyzkoušet i mužskou roli přímo na bojišti. Vtom jsem po ní. Mužská role mě lákala. Ale ať si nikdo nemyslí, že na nás muži berou nějaké ohledy. Voják jako voják,“ přiznává blondýnka Klára.

Všude kolem je pravá bitevní vřava. Duní děla, frkají koně a vojáci, opojení medovinou a vínem, chtějí dát život za své vojevůdce - císaře francouzského, rakousko-uherského a ruského. Někteří na přírodní scéně umírají. Trochu zpovzdálí sleduje dění na bojišti i kolem něj důchodkyně Anna Gottwaldová. Téměř třicet pracovala jako provozní ve vlastivědném muzeu ve Slavkově u Brna. „Dnes ráno se mě ženské vobchodě ptaly, co je na bitvě u Slavkova tak zajímavé, že se na ní jezdí dívat tolik lidí? Tak jsem jim jen řekla, že je to odstrašující příklad dějin, kdy za hodinu umřelo přes třicet tisíc vojáků.“