Hluk je jejich noční můrou, snaží se proti němu všemožně bojovat. Podobně jako lidé v Hybešově ulici, kterým se často při průjezdu tramvaje třesou okna a cinkají hrnečky ve skříních.

Není to sice nic proti utrpení lidí, kteří bydlí v blízkosti letiště a téměř musí zažívat akustická traumata, ale brněnský magistrát se snaží s všudypřítomnými decibely bojovat i tak.

A vytáhl na frontu s dalšími třemi zbraněmi: v nejvíce postižených ulicích během příštích pěti let vymění okna a během příštích patnácti let chce vylepšit povrch silnic i zklidnit projíždějící tramvaje.

Absolutního ticha si sice město (a vlastně ani nikdo z nás) nikdy neužije, ale snížení hluku může pro mnohé lidi znamenat výrazný posun v jejich životní úrovni.

Pokud musí někdo každý den trpět průjezdy tramvají, nebo dokonce vlaků kousek od svého okna, musí se to zákonitě projevit na jeho osobnosti. Lidí, kteří trpí na tinnitus, je v dnešní společnosti stále víc, přestože se města i stát snaží hladinu hluku stále snižovat.
Někdy to však nejde a nevysvětlitelné bzučení, pípání, syčení, pískání, šumění či houkání v uších prý pravidelně zažívá už patnáct procent světové populace.

Možná také proto, že když se ocitnou někde, kde je (částečné) ticho, jejich uším pravidelný řev kolejí nebo projíždějících aut jaksi chybí. A tak si jej jejich mozek vynahradí nějakým jiným zvukem. Smyšleným, vnitřním.