Je předposlední květnový den roku 1945 a tisíce brněnských Němců se houfují před domy. Později zamíří na Vídeňskou ulici, kde začne padesát kilometrů dlouhý pochod. Mnozí jej nepřežijí.

Na dvaašedesát let staré události přišli včera na Mendlovo náměstí zavzpomínat brněnští studenti. Mělo jich být patnáct, přišli ale jen dva. „Před půl rokem nás napadlo, že bychom si ten pochod mohli zopakovat. Vyrazíme až do třicet kilometrů vzdálených Pohořelic, kde první část pochodu skončila. Je dobré si takové věci připomínat,“ říká organizátor Jaroslav Ostrčilík.

S ním souhlasí také další účastnice pochodu Michaela Kravalová. „Hodně jsem si o tom nastudovala. Vím, že to nebyl pochod smrti, kde by lidi někdo střílel. Fakt ale je, že mnoho lidí zemřelo na následky vyčerpání a nemocí,“ řekla Kravalová.

Pochod nařídil národní výbor v Brně dvacátého devátého května. Všechny ženy a muži mezi čtrnácti a šedesáti lety se museli vydat na pochod. Práceschopní muži v Brně zůstali, aby odstraňovali válečné škody. Někteří z účastníků květnových událostí si myslí, že byl odsun oprávněný.

„Nikdy jsme nechtěli Němce vyhubit, zatímco oni to veřejně vyhlásili. Jejich odsun byla nutnost,“ myslí si Boris Morávek z Konfederace politických vězňů. Podle Vojtěcha Halámka, který v roce 2002 založil v Ivančicích Muzeum bezpráví, byl odsun Němců naopak nespravedlivý. „Kdo byl exponován v nacistické straně, byl už dávno za horami. Zůstali tady jen obyčejní lidé, kteří tu bydleli odjakživa. Ti ztratili domov,“ myslí si Halámek. Podle něho je typickou ilustrací nespravedlnosti případ Vilhelmine Sammstag. Její manžel byl jako žid zavřený v Terezíně. Když se vrátil, byl umístěn do pracovního tábora a jeho žena odsunuta.

„Po válce se stávaly přehmaty, to je jisté. Ale většina obyvatel se radikalizovala. Dobře si pamatuji, jak na nás němečtí sedláci házeli kameny,“ vzpomíná člen Konfederace Oldřich Čapka.

Českou odplatu za příkoří řídily Revoluční gardy. „To byla absolutní spodina, většinou dělníci ze Zbrojovky. Běžně na zajatce používali biče,“ vzpomíná František Křivka z Konfederace politických vězňů.

Podle sudetoněmeckých historiků byli lidé cestou vražděni v tisících. Čeští si ale myslí něco jiného. „Bezpečně víme, že pár set lidí zemřelo na úplavici v táboře v Pohořelicích. Při pochodu také nikdo nehleděl na potřeby lidí a jistě byly jeho podmínky kruté. Ale srovnávat to s pochody z koncentráků není možné,“ řekl historik Jiří Pernes.