Tužka, papír, nůžky a kladivo. To byly věci, které před lety musel vlastnit každý čalouník. Doba se ale mění, a s ní i nároky na provozování každého řemesla.

Čalounictví v současnosti spojuje řadu profesí, vyžaduje moderní techniku, a především se musí vypořádat s konkurencí v laciných hypermarketech. Když jej ale úspěšně provozují dva kamarádi už sedm let, dokazuje to, že čalounictví rozhodně ještě zdaleka není nějakým zapomenutým řemeslem.

Karel Andrysík i Tomáš Knesl se k čalounickému řemeslu dostali čirou náhodou. „Můj otec vlastnil čalounickou firmu, a když odešel do důchodu, rozhodl jsem se pokračovat v jeho firmě. Já byl vyučený elektrotechnik, a profese mne příliš nenaplňovala, tak jsem se rozhodl, že to zkusím,“ vzpomíná Karel Andrysík, který firmu rok vedl sám v prostorách svého domu.

„Ráno jsem se převlékl z pyžama přímo do montérek, a večer zase naopak. Za tu dobu mne ale otec naučil téměř všemu, co dnes umím,“ vysvětluje podnikatel, který se nakonec musel z původního brněnského Komína přestěhovat.

V současnosti působí jeho čalounická firma na Moravském náměstí přímo v centru krajského města, a je tak svým zákazníkům více po ruce. „I když jsme ztratili původní zákazníky, nestěžujeme si. Díky výhodné poloze dnes nábytek už nejen opravujeme, ale také vyrábíme,“ popisuje dvaatřicetiletý Andrysík.

Čalounictví, které se svým kolegou vede od roku 2000, se specializuje na zakázkovou výrobu. „Nikdy nic neděláme stejně. Pokaždé vyrábíme originální kus na přání zákazníka,“ vysvětluje podnikatel, který proto svou práci považuje za tvůrčí. Dlouhou cestu k hotovému výrobku, která mnohdy trvá i tři týdny, pak absolvují jen oni dva s kolegou.

„Práci máme rozdělenou. Jeden z nás udělá technické výkresy, druhý objedná dřevo u stolařů. Pak musíme společně sedačku nebo židli pokrýt materiálem, který je potřeba nejprve ušít,“ vysvětluje Andrysík. Podle něj proto správný čalouník musí být tak trochu i švadlena. „K tomu všemu stačí mít ještě selský rozum, umět jednat s lidmi, být kamarád s počítačem, a mít trochu manuální zručnosti a síly,“ přitaká Andrysíkův kolega, třiatřicetiletý Tomáš Knesl.

Na nedostatek zákazníků si v čalounictví zatím nestěžují. Měsíčně stihnou vyrábět, opravovat i připravovat menší zakázky. „Možná bychom unesli i nějakou tu pracovní sílu navíc. Dodáváme nábytek i do brněnských podniků a restaurací. Dnes k tomu už ale nestačí jen to kladívko a hřebíky,“ dodává s úsměvem Andrysík.