Na Ukrajinu jela stopem. S kamarádem, kterého znala pár dnů. „Strach jsem neměla. My dva jsme si dobře rozuměli a řidiči, kteří nás brali, byli milí," popisuje cestu pětadvacetiletá studentka ekonomie.

Podle ní je Ukrajina nejlepší zemí pro stopaře. „Řidiči se ptali, odkud jsme. Když jsem řekla, že z Brna, většinou se usmáli a začali vyjmenovávat brněnské ulice, kde kopali kanalizaci," tvrdí žena. Stopaře prý řidiči berou hlavně proto, že na Ukrajině chybí fungující síť veřejné dopravy.

Většinu z třítýdenního výletu bydlela ve vesnici Uščorna. „Rodiče mého kamaráda tam podporovali přes nějaký adopční program jednu dívku, aby mohla vystudovat učitelství a vzdělávat pak děti ve vesnici. Pomáhali jsme jí tam s programem pro děti," vysvětluje Klusáčková.

Když bylo práce méně, vydali se na několik dní do hor nebo do pětadvacet kilometrů vzdálené Koločavy. „Ta mě ale zklamala. Turisté udělali z tamních lidí cvičené opice," popisuje studentka.

O to víc ji nadchly hory a lidé, kteří v nich žijí. „Jednou nás překvapil déšť a zůstali jsme přes noc v kopcích. Přespali jsme u místních, kteří nám také dali najíst a uvařili nám čaj. Nic za to nechtěli. Přitom skoro nic neměli. Ta laskavost pro mě byla asi nejsilnějším zážitkem," vzpomíná Klusáčková. Dodává, že lidé v horách se takto chovají i v jiných zemích.