S tímto heslem se před rokem vydala jedenačtyřicetiletá Radka Keršnerová na nejvyšší horu Afriky. Expedici tvořilo celkem pět žen, které s roztroušenou sklerózou zápasí.

O své nemoci se Keršnerová dozvěděla v sedmadvaceti letech. Rozhodla se proti ní bojovat. A napadlo ji uskutečnit cestu do Afriky. Chtěla upozornit na to, že i lidé s tímto neurologickým onemocněním, při kterém postupně ztrácejí schopnost ovládat své tělo, mohou plnohodnotně žít. „Na tuto myšlenku mě přivedl dokument o slepém horolezci Janu Říhovi, který výstup na Kilimandžáro zvládl,“ říká Keršnerová.

Plánování a příprava expedice trvala téměř rok a půl. „Vše se podařilo a mně se splnil sen. Po příletu do Afriky jsme se museli aklimatizovat. Projížděli jsme národní parky a pozorovali divoká zvířata. Bylo to náročné, ale stálo to za to,“ vzpomíná Keršnerová. Po pěti dnech tým dorazil do základního tábora. Ten byl ve výšce osmnáct set metrů nad mořem. „Museli jsme zaplatit poplatek za výstup. Výšlap byl rozdělený na několik fází, abychom se mohli lépe přizpůsobit,“ vysvětluje Keršnerová.

Když se tým dostal do výšky 3700 metrů, začaly se horolezkyně potýkat s bolestmi hlavy. „Já jsem vystoupala až do výšky 5320 metrů, přičemž vrchol je zhruba v šesti tisících metrech,“ dodává Keršnerová. Vrchol nezdolala, protože na ni začala působit výšková nemoc. „Cítila jsem, že už dál nemůžu. Špatně se mi dýchalo a motala se mi hlava. Věděla jsem, že zpáteční cesta potrvá ještě osm hodin. Po celou dobu jsem ale byla šťastná, že jsem dokázala něco neobvyklého,“ říká Keršnerová.

O své zážitky se podělí se všemi zájemci při nedělním promítání filmu o Kilimandžáru. To se koná v Bílém domě v Brně v šest hodin večer.

MARTINA KOZIOLOVÁ