Zadumaná dívka s knihou či kouzelná babička? Tak se může ptát chodec, který zabloudí do uliček v tiché čtvrti v brněnských Židenicích a na zahradě jednoho z rodinných domků objeví dřevěnou postavu s knihou v ruce. Majitel si ji přivezl z Podhradí u Třemošnice na Havlíčkobrodsku, kde podobné pohádkové postavy vyřezává jeden z lidových řezbářů. Motorovou pilou.

„Když si ji zeť přivezl z dovolené, byla tak těžká, že jsme ji museli nést čtyři,“ vypráví Božena Čačková, která v domku v Mošnově ulici bydlí. U sochy se zastavují hlavně děti, které se ptají, koho socha představuje. „Říkám jim, že je to stařenka z pohádky a oni pak říkají mamince, že je to kouzelná babička,“ směje se Čačková.

Na sochu, zasazenou do zahrádky mezi túji a stříbrný smrk, si dělali zálusk i zloději. Ale kvůli její váze si ji neodnesli. „Jen ji povalili a nechali ji ležet,“ dodala Čačková.

Její zeť Pavel Sladkovský si sochu na první pohled oblíbil před pěti lety, když ji zahlédl u lidového řezbáře Josefa Cypriána v Podhradí u zříceniny hradu Lichnice. Umělec se snaží oživit přírodním materiálem postavy z časů dávných legend a bájí.

Jeho sochy zdobí zahrádky a parky po celé Evropě. „Lidé se zde často zastavují a dívají se. Mezi draky, čarodějnicemi a indiány se mi zalíbil motiv čtenářky. Tak jsem si ji přivezl a zasadil do zahrádky,“ vzpomíná Sladkovský.

Ve skutečnosti je tato „babička“ z Mošnovy ulice dívka ze snu řezbáře z Podhradí. „Je to rozjímající dívka z dubu, proto je také tak těžká. Dívka ladných tvarů a navíc sečtělá je snem každého muže. Viděl jsem ji ve svém snu a vyřezal jsem ji,“ vypráví Cyprián.

Sochu vsazenou do předzahrádky oceňuje i brněnský sochař Jiří Marek, organizátor Sympozia Dřevo, jehož výsledky mohou lidé obdivovat právě teď na Brněnské přehradě. „Jde o dílo lidového řezbáře, který mistrně ovládá pilu a je schopný dělat dobře svoji práci. Na zahrádku před dům se navíc pohádkový motiv hodí. Za umění bych to ale nepovažoval,“ odhaduje Marek.

Dnešní sochaři dřevo jinak než motorovou pilou nezpracovávají. Podobně jako kámen neotesávají ručně, ale bruskami a sbíječkami. „Investor totiž nedá umělci pět let, aby vytvořil jednu sochu. Současná doba je hektičtější než ta, ve který žil třeba Michelangelo, které své sochy tesal ručně,“ vysvětluje Marek.