Reportáž

 

Kdo může, utíká se schovat za hradby Špilberku. Obávaná švédská vojska táhnou na Brno. „Mami, a kteří jsou ti zlí?“ ptá se pětiletý Kuba, který se na útok dívá z prvního nádvoří hradu. „Tady ti páni, kteří brání Špilberk, jsou ti hodní. Ti co v dálce bubnují na poplach, ti špatně dopadnou,“ vysvětluje synovy jeho hnědovlasá maminka.

A má pravdu. Vojáci na hradbách jsou lépe vybavení. „Utíkej dolů, řve velitel do vysílačky, kterou vytahuje z náprsní kapsy dobové uniformy. Brňané jsou na Švédy dobře připraveni.

„Víme, že prohrajeme. Ale to není důvod k tomu, že do toho nepůjdeme naplno,“ říká velitel třetí sekce nepřátelských mušketýrů, kterému každý říká Hurvínek. Za chvíli už stojí na úpatí kopce v Husově ulici a snaží se prostřelit první hlídku mávající habsburskou vlajkou.

Muži opásaní nádobkami se střelným prachem, který nabíjejí do svých mušket. V uších mají vatu, protože rána z děla trhne s každým, kdo je v centru dění.

První obležení Švédové prorazí s přehledem. Síly jim docházejí až těsně před branami slavné věznice.

Bitva vrcholí. Na zemi před vchodem na nádvoří leží první mrtví. Švédské markytánky jejich těla odtahují na chodníky, odkud vyhánějí diváky.

„Je to hezky udělané. Příště sem ale nepůjdu s malou Terezkou. Ty rány z děla ji vyděsily. Nemůžu ji uklidnit,“ hladí po tváři svou uplakanou dceru Zdena Soušková.

Po hodině bitevní vřavy se z reprobedny rozezní zvony nahrané z katedrály svatého Petra a Pavla. Je poledne, tedy brněnské. V jedenáct hodin roku 1645 Švédové uznávají porážku a táhnou pryč. Rakouské vojsko pod vedením Jeana-Luise de Souchese opět ubránilo srdce Brna.