Když si chce člověk přečíst pěknou knížku, má si ji napsat. Když si chce na zeď pověsit pěkný obraz, má si ho namalovat. A pokud zatouží po muzice, měl by si ji umět zahrát sám.

Takového hesla se celý život drží Jiří Rybář. Bubeník, spojený třicet let s jednou z nejznámějších brněnských kapel, dnes provozuje největší aukční společnost v Česku.

Všestranného brněnského malíře, hudebníka i podnikatele v obchodu s uměním představuje náš další díl seriálu Deníku Rovnost 15 minut slávy.

Začátek jeho života byl symbolický. Narodil se v Brně těsně po válce v roce 1945. Na klavíru. „Máma to nestihla do porodnice, všechno ještě nefungovalo, jak mělo.

A možná i to způsobilo, že jsem následoval v životě hudební múzu Euterpé,“ líčí hudebník Rybář. V jeho případě se však dá říct, že jej políbily skoro všechny inspirace umělců. Jiří Rybář natáčel v mládí filmy, hrál a režíroval divadlo, zpíval, bubnoval a ovládal i jiné nástroje, k tomu všemu maloval a psal.

Jeho životní dráhu umělce ovlivnil hlavně starší bratr malíř Jan Wolf. Ten kromě výtvarného umění hrál rovněž na různé hudební nástroje. „Zbyly po něm jednou i nějaké staré bubny.

A tak jsem to zkusil a zůstal u toho. Navíc se na to nejlíp balily holky,“ popisuje své hudební začátky Rybář. V pubertě zkoušel ledasco, ale v jednom měl jasno.

Chtěl být umělcem. V patnácti letech například zakládali s bratrem divadlo Na dvorku v Brně-Husovicích. „Přišli k nám tehdy na konkurz i sourozenci Ulrychovi. Ale nevzali jsme je,“ směje se dnes Rybář.

Mezi tím zkoušel i pod vlivem italských neorealistických filmů režii. Stál také za kamerou studentských pokusů proniknout do tajemství filmové tvorby. „V té době jsem i maloval.

Za rok mě vzali na textilní průmyslovku, na obor umělecké tvorby. Hráli jsme si na bohémy. Nosili jsme dlouhé šály, vlasy, žili jsme avantgardou. Zajímaly nás jen koníčky, které se točily kolem umění všeho druhu.

A holky, kvůli těm jsem vlastně u muziky zůstal“, popisuje svoje středoškolská léta Rybář.

Válka je vůl

Do legendární skupiny Synkopy 61 přišel později proto, že uměl hrát na židle. „Na pionýrském táboře jsem v patnácti letech předváděl v nějaké scénce hru na bubny. Můj spolužák, co tam tehdy byl, mě doporučil jednomu klukovi, který chtěl zakládat skupinu pro školní večírek. Prý dobře mlátím do židlí. V r. 1960 se dal dohromady s kytaristou Petrem Smějou.

Přibral ještě houslistu Pavla Pokorného a kontrabasistu Jana Čarvaše. Nakonec mně to změnilo život na třicet let,“ říká s úsměvem bubeník.
Vokální rock, jak hudbu Synkop 61 označovali umělečtí kritici, byl v šedesátých letech stále oblíbenější.

Brněnští muzikanti stoupali ke hvězdám. Po třech letech se vryli do povědomí hudebních fanoušků a v roce 1966 vyhráli mezinárodní festival v polském městě Gliwice.

V té době byly Synkopy 61 nejúspěšnější moravská kapela a díky hitu Válka je vůl ji znalo celé tehdejší Československo. „Nahráli jsme ji v roce 1968. Sklízela ohromné úspěchy. Všichni ji znali, dokonce ta tři slova nesli studenti na protestních akcích v osmašedesátém roce z Brna do Prahy. Lidé ten nápis malovali i po veřejných záchodcích. Tehdy nám došlo, že jsme slavní,“ vzpomíná Rybář.

Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 skupina začala jezdit po koncertních šňůrách se zpěvačkou Helenou Blehárovou nebo hrát do rakouských tanečních barů. „V roce 1980 se k nám z Blue Effectu vrátil Olda Veselý.

Pak jsme začali dělat audiovizuální pořady, jako byly Sluneční hodiny, Křídlení a jiné audiovizuální pořady protkané art rockem. Setkaly se s velkým ohlasem, v roce 2006 tyto skladby vyšly v reedici, a na internetu Sluneční hodiny dokonce mladí vyhodnotili jako nejlepší rockovou desku minulého století,“ popisuje Rybář.

Brno je Rybářovo rodné i oblíbené město zároveň. O zlaté brněnské generaci kolem Franty Kocourka, Miroslava Donutila nebo Bolka Polívky může dlouze vyprávět, všechny dobře zná.

Zaujal ho také brněnský básník Oldřich Mikulášek. „S ním jsem se vídal obden, ve vinárnách a hospodách. Byl to moc zajímavý člověk. Dokázal zaujmout třeba i Japonce v restauraci u vedlejšího stolu.

Jeden z nich, taky básník, napsal pro Oldřicha pár veršů a Oldřich zase sepsal báseň pro něj,“ vzpomíná Rybář.

Na volné noze

Od roku 1980 byl vedoucím kapely, musel proto podle tehdejší praxe docházet před různé komise a ty ho zkoušely z hudební teorie. Musel obcházet různé úředníky, kulturní referenty.

„Když jsem si šel pro občanku, byl problém, co napsat do kolonky zaměstnání. Nejdřív jsem byl „zaměstnanec“ a pak oficiálně „svobodné povolání“,“ směje se Rybář.

Kromě hudby, koncertů a výchovy dvou dětí, které mu dnes výrazně pomáhají v podnikání, se bavil i jinak. „Za komunistů jsem měl pěkný život. Abychom přečkali tu podivnou dobu, založili jsme si v roce 1972 recesní společnost Ronson klub.

Ronson je takový Rolls Royce mezi zapalovači. Pod touto hlavičkou se vytvořila ohromná společnost muzikantů, výtvarníků a dalších umělců z celé České republiky,“ vysvětluje Rybář. Seskupení tehdy pořádalo různé akce.

Pochod Jeden jarní kilometr na Brněnské přehradě nebo třeba Ronson Rallye na Vysočině, kdy tři dny jezdili na starých kolech po kopcích. Oblíbený byl brněnský Ronson ples, vždy s bohatým programem.

Umělci vystupovali pro umělce, hrály tam nově objevené skupiny i stálice na nebi populární hudby. Muzikou se Jiří Rybář živil až do roku 1990. „Poslední koncert jsme hráli v nějakém klubu mladých v Žabovřeskách.

Protože jsem dělal i manažera skupiny, řekl jsem klukům, až zase bude nějaký koncert, ozvu se. A od té doby jsme se už pořádně na pódiu neviděli, i když občas ještě příležitostně vystupujeme,“ líčí přelomové roky Rybář.

Aukce s uměním

Přelomové v tom, že od devadesátých let se jeho pozornost začala upínat jiným směrem. Převážila láska k barvám, k plátnu a olejům. Začal obchodovat s uměním.

„Bylo mi ale stydno stát za pultem, když jsem třicet let před tím strávil na jevišti. Vymyslel jsem si proto taková setkání sběratelů. A ta měla velký úspěch. Z kraje devadesátých let totiž u nás ještě nic podobného nebylo,“ vypráví Rybář.

Nejdřív schůzky organizoval v brněnském Červeném kostele, nebyl ještě vysvěcený. Postupem času rozšířil své působení i do Prahy - do Slovanského domu a do Karolina.

V roce 1997 založil aukční společnost, tehdy Art Consulting Brno, dnes 1. Art Consulting Brno – Praha. „Během půl roku jsme se stali nejúspěšnějšími v České republice. A první místo bez přestání a s náskokem držíme.

Jsme totiž k zákazníkům slušní, vstřícní, proto o nás vědí a lidé si nás vyhledávají sami. Nezklamali jsme ještě jejich důvěru. V obchodu s uměním je velmi důležitá. Já bych třeba obraz v hodnotě pětadvacet milionů nesvěřil jen tak někomu,“ říká Rybář.

Obrazy nesbírá

Rychlý přechod od hudební branže mezi olejomalby zvládl tehdy začínající obchodník snadno a rychle. Před tím sám maloval a o výtvarná díla se zajímal. Už jen proto, že jeho bratr byl úspěšný akademický malíř.

V rozjezdu podnikání pomohlo, že jako soukromník se živil a žil odjakživa. Kapela musela vydělávat na všechny členy. Obchod s uměním podle Rybáře zatím vzkvétá.

Obrat jeho společnosti loni činil dvě stě milionů korun. I v době krize si vede společnost dobře. „Přece jen to je jistá investice do budoucna. Je hodně podnikatelů, kteří ani umění nerozumějí, jenom se třeba přes mobil zúčastňují dražeb nebo si najímají zástupce. Nezazlívám jim to, jen jim nerozumím. Mám obrazy rád, takhle bych já nakupovat nemohl,“ řekl Rybář.

Doma pár obrazů má. Hlavně plátna bratra, ale i vlastní díla. Případně si nechává obrazy, které dostane darem. „Nepatřím k těm, kteří by si stavěli mohyly a sbírali obrazy po stovkách. Nemám ani žádný obzvlášť cenný kus. Stačí mi, když mi ty skvosty procházejí rukama,“ řekl Rybář.

Činorodost a rodina

K takovým patřil například obraz Františka Kupky Élévation. V roce 2007 ho společnost prodala v dražbě za šestadvacet milionů korun. Byl to absolutní rekord v českých aukcích s uměním.

„Lidé si myslí, že obchodníci s uměním nevědí, co s penězi. I když máme slušný obrat, všechno investujeme zase do obrazů. Nebo spravujeme Topičův salon v Praze. Je to krásná budova s neopakovatelnou atmosférou, kde se pořádaly výstavy už v roce 1893. Fungoval ještě před Mánesovým domem,“ připomíná zlatá léta Rybář.

Na výstavy, které v Topičově saloně společnost pořádala, chodilo prý v devadesátých letech i tisíc lidí denně. „I když nás výstavy něco stojí, pořádám je rád. Je to krásný pocit, když lidem uděláte dobrým uměním radost. A to je pro mě asi to nejdůležitější. Pocit z dobré práce, která přináší radost druhým lidem,“ svěřuje se Rybář.

Pro potěchu milovníků umění a hudby pořádá Jiří Rybář každý rok i setkání umělců v Jedlové u Poličky. Na festivalu se schází se svými známými, s kolegy z hudební i výtvarné branže.

Vznikají tam zajímavé obrazy či hudební improvizace legendárních i nejpopulárnějších kapel. Jiří Rybář práci, aktivitu a činorodost miluje. „Práce mě naplňuje. Dělám to, co mě baví. Už ani nemám čas ani potřebu malovat. Stačí, když mi dobré obrazy procházejí pod rukama,“ říká obchodník.

Nyní žije s partnerkou, se kterou i společně pracují. Adoptovali poloromskou holčičku. „Tancovat umím jen průměrně. Teď se musím i v třiašedesáti snažit víc. Dcerka tancuje ráda, a tak jí dělám doprovod,“ uzavírá vyprávění brněnský polyglot umění.