S charitou Formánková spolupracovala již dříve. Když pak zemi ochromil Covid-19, přemýšlela, jak se zapojit do dobrovolnické činnosti. „Chtěla jsem pomoci, ale váhala jsem, neboť chodit ven bylo rizikové. Pak se mi ozvali lidé z iniciativy Dobré srdce na dálku, která propojuje osamělé lidi s dobrovolníky,“ vzpomíná.

Volali zejména senioři. „Také maminky, které toho doma měly už nad hlavu. Nebo lidé zdrcení home officem. Všichni, kterým chyběl mezilidský kontakt,“ popisuje Formánková.

Přihlásit se o přítele na telefonu mohl každý. Stačilo zavolat na charitu a vyplnit vstupní dotazník. Koordinátorka pak zájemce přiřadila k dobrovolníkovi, s nímž by si mohl rozumět. „Jsou tam samozřejmě pravidla. Dobrovolníci musí zůstat v anonymitě, aby se a nich volající nestali závislí. Stejně tak byla potřeba se předem dohodnout kdy a jak dlouho si budeme povídat,“ uvádí dobrovolnice.

Začátky byly rozpačité. Témata k hovoru nepřicházela a konverzaci prokládalo nervózní mlčení doprovázené pouze dutým šuměním typickým pro telefonní spojení. „Navázat vztah s člověkem, s nímž mluvím poprvé v životě – a to po telefonu – bylo náročné. Zvláštní. Nakonec jsme ale vždy našli něco společného. Hlavně díky nadšení a touze sdílet myšlenky na druhé straně drátu,“ líčí studentka psychologie.

Za nejnáročnější na celém procesu považuje sebekázeň. „Mám sklony dávat rady nebo chlácholit. Říkat, že vše bude v pořádku, ačkoli to nemohu vědět. To by pak ode mě nebylo fér. Musím se hodně hlídat, abych zůstala v roli dobrovolníka a nestala se krizovým poradcem,“ upozorňuje dobrovolnice.

Osamělým Formánková pomáhá i po uvolnění většiny opatření. „Učím se, jak vést rozhovor. Jak jej slušně ukončit. Jak komunikovat s lidmi, kteří jsou různě citliví. Dává mi to hrozně moc a fajn je, že takto pomoci může každý. Stačí se přihlásit,“ zamýšlí se.

Momentálně má jednu stálou volající. „Záleží na paní, jak dlouho chce být v kontaktu. Ať už to bude další měsíc, nebo příští půlrok,“ uzavírá.