Podle psycholožky a terapeutky Ivety Kociánové jde o zcela přirozenou reakci. „Především děti do deseti let věku mají rodiče za vzor. Vnímají, jak se chovají, jestli mají obavy, jestli doma téma koronaviru probírají a zabývají se jím. Děti mají vlastní hlavičky, sami o tom přemítají, a cítí, že jde o něco, co ovlivňuje jejich život,“ zdůvodnila.

Výrazně frustrované mohou být především děti, které se koncentrují na vzdělávání, na školu, či zájmové sporty. „Tím, že přišla koronavirová pandemie, rázem přišly o pocit bezpečí. Nemohou se potkávat s kamarády, nemohou chodit na kroužky, hrát fotbal, tančit. A trápí je to,“ pokračovala Kociánová.

Téma koronaviru rezonuje například i mezi vánočními přáními dětí z mikulovského dětského domova. „I naše děti již Ježíškovi psaly a malovaly. Až překvapivě hodně z nich si přálo dostat batůžky, cestovní tašky, kufry na kolečkách či vaky. Jako by se potřebovaly do těch cestovek a batůžků sbalit a začít v něčem novém. Třeba právě bez toho koronaviru,“ zamyslela se ředitelka domova Lada Válková.

Milý Ježíšku, moc bych si přál, aby zmizel Covid-19Zdroj: archiv

To ostatně potvrdila i psycholožka Kociánová. „Rozuměla bych tomu tak, že děti chtějí zmizet, myslí na dovolenou, protože jak víme, na dovolené jdou každodenní starosti stranou a nic se neřeší,“ domnívá se.

Pochopení nastalé situace je podle ředitele brněnské Pedagogicko-psychologické poradny Libora Mikuláška obtížné především pro malé děti. „Nervozita z krize se přenáší i mimosmyslově, například u dětí, které mají velmi přísné nebo naopak úzkostné rodiče. Někteří je téměř nepouštěli ven po dobu pandemie, protože měli sami strach z nakažení. Nebo třeba žijí s babičkou nebo s dědečkem, kteří jsou rizikovými osobami. Ale může to být i tak, že někteří rodiče jsou nyní sami v obtížné situaci, řada z nich je na péči o své děti sama, typicky matky-samoživitelky. Koronavirus bude mít zřejmě na mnoho lidí katastrofický dopad v oblasti jejich práce, je těžké si pak udržet klid a rovnováhu. A děti to velice citlivě vnímají,“ poznamenal.

Obtížně však vnímají především druhou vlnu koronaviru také děti pubertálního věku. Zkušenost s tím má i Simona, matka šestnáctiletého studenta z Břeclavska. „Musím ho nutit, aby vůbec vyšel chvíli ven na procházku. Bojí se koronaviru. Bojí se, aby ho nechytil. S nadsázkou se dá říct, že by roušku nejraději nosil i doma. Moc nerozumíme tomu, čeho se tak obává. Doma sice o tom, co se děje, hovoříme, ale ne s obavami, spíš s respektem,“ překvapilo ženu, která si nepřála zveřejnit své jméno. Redakce jej však zná.

Podle Kociánové jde o obrannou reakci. „Je obtížné to takhle na dálku soudit, nicméně strach jít ven může pramenit z více důvodů. Můžou mezi nimi být nejistota, puberta, hormony, ale i osobnostní rysy. Například introvertů se může nynější stav hluboce dotýkat. Zároveň je to známka toho, že doma cítí v bezpečí více než kde jinde,“ zhodnotila.

Odborníci se shodují, že je důležité, aby rodiče s dětmi na toto téma hovořili. „Neměli by v nich nechat narůstat strachy nebo se domýšlet, kam až to může vést. Věnovat se jim, situaci výrazně nezlehčovat, ale nepřehánět. Je potřeba je vyslechnout, dát jim čas prožít si emoce, prožít je s nimi. Společný čas je velmi důležitý,“ zdůraznil Mikulášek.

Každodenními hovory s tetami i psycholožkou se snaží události posledního půlroku dětem usnadnit i v Mikulově. „Víme, že to, co se děje, děti hodně mrzí. Snažíme se je proto co nejvíce rozptýlit. Chodíme ven a do přírody. Hrajeme společně hry, vyrábíme, teď nás například chytla keramika. Současně se ale snažíme děti neomezovat a nebránit jim v kontaktu s kamarády či spolužáky. Přestože na distanční výuce stráví hodně času u počítačů, hlavně těm starším dáváme prostor, aby si mohli prostřednictvím mobilu zavolat, chatovat a podobně. I to je pro děti důležité. A nejen pro ty naše,“ doporučila Válková.

Psychology nyní více než kdy jindy zaměstnává otázka domácího soužití. „Hodně řešíme, jak nastavit fungování rodiny v době, kdy jsou všichni její členové čtyřiadvacet hodin denně spolu doma. Je třeba, aby si každý v domácnosti vyčlenil čas pro sebe, kdy takzvaně vypadne z rodiny a má prostor se věnovat sám sobě, být sám sebou. A více než kdy jindy je třeba, aby členové domácnosti trávili čas společně příjemnými zážitky. Může jít jen o maličkosti a malé radosti. Třeba o hraní společenských her,“ poradila Kociánová s tím, že aktuálně se na psychology obracejí i matky na rodičovské dovolené, které se cítí vyčleněné ze společnosti a osamělé.