Lidé se mačkají u mantinelů, a i když je jim očividně obrovská zima, protože se teploty pohybují okolo nuly, svádí boj o nejlepší místa. Aby dobře viděli. „Tímto oborem se živím, pracuji v lese s koňmi. Baví mě to, vím o nich hodně a chtěl jsem si zpříjemnit odpoledne," sděluje například Miroslav Brabec z Brankovic na Vyškovsku. Za vstupné zaplatil čtyřicet korun.

Čeká ho pestrý a nabitý program v jezdecké hale, který zabere celý den od devíti hodin dopoledne do pěti hodin odpoledne. Nejprve se na trať postaví jednospřeží, tedy vozy s jedním koněm, pak dvojspřeží a nakonec čtyřspřeží. Tomu se říká královská disciplína a mezi diváky je nejvíce očekávaná. „Na závod jsme přišli, protože si chceme vyzkoušet, jak nám to půjde mezi konkurencí a jak to chodí v jiných halách, než známe. Trénovali jsme minimálně dvakrát až třikrát týdně," nastiňuje v rychlosti Jaromír Vyvial z Trojanovic, který se v mrazivém počasí snaží zahřát čajem.

Vyzkouší si jednospřeží. „Na startovní listině je v naší kategorii deset lidí, přinejhorším skončíme desátí," směje se odlehčeně, i když by ho to nejspíš mrzelo, protože za kočár, koně a další vybavení už zaplatil statisíce.

Akce je součástí zimního jezdeckého poháru spřežení. Ten má čtyři předkola. „Začal v Trojanovicích a vyvrcholí v Lysé nad Labem za tři týdny. Protože se v zimě nikdy nic pořádného nedělo, chtěli jsme v lidech probudit zájem o podobnou akci," popisuje jedna z organizátorek Markéta Sedlinská.

Podle ní je nejdůležitější koně ovládat, být součástí České jezdecké federace a mít licenci, aby se člověk akce mohl zúčastnit. „Já jsem si koně poprvé zapřáhla na výlety kolem naší vesnice před šesti lety. Teď už chci být jen lepší a lepší, jezdit rychleji a zlepšovat se," komentuje Sedlinská.

A to chtějí od soutěžících i diváci, kteří nadšeně povzbuzují, sem tam protestují proti výrokům rozhodčích nebo mávají na známé. „Někteří jsou lepší, jiní horší. Je to problematické, protože zdejší hala je oproti jiným o trochu menší," popisuje Dominik Brumovský, který sám závodí s jednospřežím.

O koně se stará od deseti let. „Odmalička mě zvířata přitahovala. Nejprve jsem sledoval profesionály, pak jsem sál neodolal," vzpomíná. Nejhorší zážitek pro něj prý bylo, když zničehonic upadlo na začátku trasy kolo a skoro se s kočárem převrátil. „Jedete na akci několik stovek kilometrů a upadne kolo. Můžete se sbalit a jet rovnou domů," kroutí hlavou ještě dnes.

Zdejší historickou halu organizátoři zrekonstruovali teprve před třemi lety. Používala se sice už za Marie Terezie, ale potřebovala velké opravy. „Kromě závodů ji využíváme i pro výuku studentů, veterinárních lékařů. Mají možnost seznámit se se základy práce s koňmi a také slouží pro kliniku léčby chorob koní, vyšetřujeme je tady," přibližuje Sedlinská.

Z koní nyní stoupá pára a jsou zadýchaní. Soutěž je na čas, takže po hale cválají jako o život a shazují spoustu překážek. Především kužely s balonkem, za to se jim vždy přičítá pět vteřin navíc. Jedou se přitom dvě kola a časy se sčítají.

V mezičase na trať nabíhají lidé, kteří mají na starosti povrch. Drobnými hráběmi ho znovu uhlazují do původního stavu a narovnávají překážky. Porotci se mezi sebou radí. „Je to už poslední možnost kvalifikace do finále, které se uskuteční za tři týdny, proto přijeli ti nejlepší. Těžko ale určit, kdo vyhraje. Úroveň je opravdu velká," nastiňuje rozhodčí Josef Trojanec a předvídá tvrdý boj.

Když hodnotí, je prý pro něj nejdůležitější jediné kritérium. „Aby všichni dojeli zdraví," podotýká a odkazuje na několik nehod, které už za svou kariéru viděl. Nejhorší je prý skončit pod koly kočáru, který čítá čtyři sta až šest set kilo železa. Jde o život. „Stejně jako pokud by se splašili koně a vyběhli ven. Proto je jízdárna uzavřená," zdvihá prst rozhodčí. Funkci vykonává zhruba čtyřicet let, na mezinárodní úrovni pětadvacet.

Pak už jen vykartáčovat koně, odměnit je za výkon a ustájit. Ještě vyzvednout trofeje, popovídat si s přáteli a podat ruku konkurenci. „Zase za tři týdny," loučí se vítězové.