To je ten pravý čas pro husí festival. Ta pravá doba na to, zaplnit útroby tukem a cukrem a zaplašit úzkost z nastupující vlády chladu a tmy.

Martina máme v povědomí hlavně jako sněhonoše na běloušovi, ale v naší farnosti i nejmenší kostelní frekventanti ví, že tento světec daroval půl svého drahocenného pláště neznámému člověku v nouzi.

I letos jsme se doma všichni sešli uctít oblíbeného patrona u rituálně upraveného ptáka: husa byla z biochovu, jak se na oslavu milosrdného světce patří a dostalo se jí tedy všemožné péče jak během jejího snad hodnotného života, tak i po násilné smrti, kterou dokážu ospravedlnit jen významem martinských svátků v naší jinak bohem zapomenuté obci. Celý ten společensko-kulinářský obřad proběhl k všeobecné spokojenosti: husa byla jako lusk, zelí jako křen a knedlíky jako malina. Pardon, pro výstižný popis té fantastické krmě těžko najít trefné výrazy.

Oběd v rodinném kruhu nás vybavil nejen slušným příjmem živin pro mnoho dalších hodin života, ale vnímavým zúčastněným, jako třeba dětem, připravil i vysoce kalorickou ukázku toho, co to znamená být v našem rodinném klanu ženou nebo mužem. A věřte, že jim to jistě neuniklo, ony se báječně rychle učí.

Začalo to už při příchodu. Všichni se srdečně vítají, muž omlouvá malé zpoždění rodinné jednotky neschopností manželky opustit koupelnu, ostatní čekání na ženu bodře komentují jako úděl všech mužů.

Žena na to věcně namítne, že to byla ona, kdo vypravoval děti, chystal věci na cestu a zamykal dům, ale všichni si stejně myslí svoje.

Následuje série komplimentů na účet hostitelky, převážně ze strany ženských návštěvnic. Jak jí to sluší, jak dům jen září a ony že tu domácnost prostě nezvládají. Jakoby na to byly samy, pomyslím si, ale hned mi s posmutněním dochází, že ony na to opravdu často samy jsou.

Hostitelka je ovšem žena na svém místě, obratně odlehčuje veškerou chválu a usazuje hosty, bude se nosit na stůl.

Nejdříve jsou obsluhováni synové. Muži si bez uzardění nechávají naložit vějíře knedlíků, tak se to taky patří. Když si řeknu o čtyři kousky já, zvedají ostatní obočí. No co, no, jsou přece hody, musím hájit svůj apetit.

Po pár skleničkách alkoholu zabíhá rozhovor do neblahých konverzačních zákoutí. Jsme u politiky. Muži ovládli diskuzi, láteří a rozohňují se, hostitelka se je marně snaží tlumit nabídkou kávy.

Když se zapojím do jejich klání, jsem odbyta s tím, že to motám a nic o tom nevím. Asi mají pravdu. Jsou chlapi, tak se vyznají. Raději se budu věnovat dětem, ale synovec už hraje na počítači hry a neteř si nechává od babičky zaplétat cop. Bráška ji k počítači nepustí.

Rodinná sešlost je u konce. Po huse zbylo pár kostí a tíha v žaludku. A taky zvláštní chmura z toho, že ani děti v naší rodině nebudou ušetřeny vzorů, díky kterým se z nich možná jednou stanou drsní chlapáci, co se cítí pány tvorstva nebo hospodyňky, které věří, že svůj těžký úděl musí zvládnout a ještě je třeba u toho fantasticky vypadat.

Ach svatý Martine, oroduj za nás.

Autorka je feministka