„Dobrý den, paní Prasí!“ „Taky jdete na bukvice, paní Kňourová?“ „Jistě,“ odvětila podsaditá bachyně a obě se rozběhly známou lesní stezkou. Zapovídaly se však vydatněji než obvykle, a tak se stalo, že se ocitly na veliké mýtině, kde ještě jaktěživy nebyly. Stálo zde obrovské stavení, tak magicky přitažlivé, že nic podobného dosud nespatřila jejich malá, štětinami obrostlá očka. Nad vchodem skvěl se název Forest market a pod ním lákavý slogan: Držte nás, ať se nerozdáme! Dnes obří slevy!

Obě bachyně překvapením chrochtly. A u prosklených dveří se již tísnila fronta. Byla tu Líza Zajacová, starý pan Jelínek s dvoukolákem, paní Srnná s kolouchy, madam Tchorz, lišácky flexibilní Bystróška, dále Rezek a Zrzka s nagelovanými chvosty a také drobné hlodavectvo, neboť dnes, písk, zlevnili zrnííí!

Byla tu prostě mela až hrůza a na skle veliké nápisy AKCE! Slaný liz speciál mínus padesát procent. Slunečnicová semena dužnatá dvě balení za cenu jednoho! Každý datel nakoupí larvy za pakatel! Bukvice, výběr z Karpat, za čtyřiadevadesát devadesát. A cedule ze všech největší pak hlásala: Akce trvá pouze do devětadvacátého října – omezená zásoba!
„Ouha!“ kvikla paní Prasí. Bylo jasné, že je třeba jednat rychle. Otočila se na kopýtku a uháněla domů.
„Vstávej, kňoure!“ volala netrpělivě. „Ať na nás něco zbyde!“ Prasátka vypiskovala překvapením a pletla se pod nohy. „Kam se jde, mamííí?!“ „Vy nikam. Jenom byste loudili!“

Táta kňour se vyhrabal z doupěte a s funěním následoval svou nervózní choť. Nezbláznila se snad jeho rozvážná mamina, táhne–li jej na toto příšerné místo? Vnořil se do vřavy jako do kalného proudu a frustrován myslel na bahno, v němž se chtěl po ránu vyválet.

A pak už se to nedalo zastavit. Bukvice – rodinné balení, hlízy výběrové – dvojpytel, žampiony odleželé – bedna, larví směs – pět lahví. Ba dokonce i žvýkací kosti pro psy, depilátor předních i zadních končetin a sexy prádélko prasečí velikost třicet šest. Uf! Oba byli tak vyčerpáni, že si museli cestou zpět dát pauzu v podrostu a pojíst něco z hromady nakoupených dobrot. Bylo to za půlku, tak si dej, taťko. Přecpáni došli k doupěti.
„Ale no tak, děcka, nemusíte to všechno spráskat najednou,“ kvikala zoufale paní bachyně. „A nejezte ty megakřupky, nadmete se! To měly být zásoby na měsíc!“

Den se krátil. Nad žlíbkem zapadalo večerní slunce a přecpaná zvěř se ukládala ke spánku. Mnohým zvířátkům bylo zle a vyhledávali osamělá křoví a roští. Přežrané ptactvo, neschopné vznést se kamkoli nahoru do větví, nocovalo v mechu.
Lesní cesty byly zdupány, podrost byl zdevastován, tráva rozcupována, půda rozryta. Invazi zaplatili životem dva rozšlápnutí šneci a dokonce se říkalo, že se jistý pan vlk přežral k smrti. Neměl předbíhat, hladovec, a hltat balené maso i s táckama, hamoun jeden.

A přestože slunce již zapadlo za obzorem, v marketu se ještě svítilo.
Šest pokladních počítalo tržbu a manažerka si mnula svoje tlapky. „To byl ale den!“ radovala se. „Jen aby ti ťulpasové nezjistili, že na druhé pasece v Greenu šlo všechno zboží ještě o dvacet procent níž!“

Autorka je publicistka