Nezahořknul jsem, a za dva roky jsem již provedl rozsáhlou korekturu Joyceova Odyssea zelenou a fialovou pastelkou. O pár let později jsem už na sebe převrátil celou domácí knihovničku. Rodiče konečně pochopili a přihlásili mě do veřejné knihovny, oddělení pro malé čtenáře.

Pobyl jsem tam ale jen krátce. Když mi paní knihovnice oznámila, že kniha je nejlepší přítel člověk, a že kniha je nejlepší odpovědí na každou otázku, zeptal jsem se jí, jestli neví, co je to klystýr. Před tím než omdlela, poslala mě do oddělení pro dospělé čtenáře.

Tam se mi konečně otevřel celý nový svět: osahané knihy obalené igelitem mi odpovídaly na všechny otázky a skutečně se brzy staly mými nejlepšími přítelkyněmi. Dozvěděl se nejen co je klystýr, ale i to, jak a kdy ho správně aplikovat.

Veřejnou knihovnu jsem si zamiloval; půjčené knihy pro mě měly totiž zvláštní kouzlo a dával jsem jim vždy přednost před těmi, které lze dostat v knihkupectví nebo na Vánoce. Je to asi tím, že v knihách z veřejných knihoven člověk prostě vždycky najde víc, než jen pouhé ponaučení, odpočinek od všedních starostí nebo citát do památníčku.

Drobky, vlasy, lupy, vylisované mouchy, jakýsi písek, pravítko, nejrůznější záhadné seznamy, fotografie psů, manželek, čísla telefonů, milenek, recepty, adresy, vizitky, výpisy z bankovního účtu a čas od času i menší hotovost. Fascinuje mě ten bohatý obsah knih z veřejných knihoven a pokaždé s napětím čekám, co na mě z té či oné zase vypadne. Dnes už často děj v knize ani nevnímám, pokaždé mě totiž plně pohltí příběhy těch, kteří četli knihu přede mnou.

Tak třeba jen všechny ty pohlednice, lístky na vlak a účtenky z hospod, vůbec nejoblíbenější záložky. Z nich lze vyčíst celá dramata. Člověk se třeba dozví, kolik stál ten smažák, jehož zbytky lze najít po celé třetí kapitole, nebo za kolik byla gulášovka ze strany 105. Nebo, že se to prase vracelo zrovna rychlíkem Slovenská strela z Prahy do Brna přes Pardubice a Českou Třebovou, z dovolené v Karlových Varech, odkud zapomnělo poslat babičce pohled. Vždycky jsem si myslel, že jsem vášnivý čtenář, ale teď už vím, že s některými držiteli průkazky do knihovny se skutečně nemohu měřit.

Závidím těmhle lidem, s jakou chutí čtou. A zároveň si jich hluboce vážím za to, co pro nás ostatní čtenáře dělají, s jakým nasazením usnadňují ostatním četbu. Je děj románu zamotaný a nepřehledný? Zprůhlední ho dokonale uherákem. Příběh nemá šťávu? Přikousnou rajčátko. Jsou hlavní hrdinové poněkud nemastní neslaní? Nechají na straně 13 explodovat klobásu.

Důležitá místa mi navíc tito lidé nikdy nezapomenou podtrhnout jakýmsi vypsaným šroubovákem. Jindy mě zase upozorní na zajímavé místo v knize o něco důrazněji: vytržením několika stránek. Většinou v nějakém kritickém momentě, kdy se hlavní hrdinka zrovna záhadně usmála a začíná odkládat svršky, nebo po třech stranách konečně končí popis pokoje.

Knize z veřejné knihovny se zkrátka nic nevyrovná. Těžko si například v knihkupectví koupíte novelku, která se evidentně nedávno přimotala k nějaké ošklivé dopravní nehodě a na jejímž začátku si hned pod dedikací autora, můžete přečíst čísi roztomilé upozornění vyryté zelenou propiskou: „Kniha na stranách 189-210 smrdí.“