Ve třídě plné mladých myslí spisovatel a historik Luděk Navara rozvláčně popisuje, zločiny a pokusy o útěk ze státu v časech socialismu. Do učebny dopadá přes nezatažená okna chladné denní světlo, které osvětluje plně obsazené řady stoliček. Studenti v tichosti poslouchají a na bílé stěně pozorují prezentaci, na které se právě zobrazila fotografie auta přestavěného na tank. Toho samého auta, kterým se v sedmdesátých letech pokusil přes hranice uprchnout Vladimír Beneš se svojí rodinou. Měl v úmyslu železnou oponu doslova probourat. K jeho smůle však podomácky vyrobené vozítko po několika kilometrech selhalo. Ve strachu z odhalení, rozhodl se emigrovat sám a rodinu později propašovat. Útěk se povedl, no s manželkou se shledal v Spojených státech amerických až po sedmi letech.

Na jeden šťastný případ, desítky nezdařených. „Kdybyste žili v té době, pokusili byste se o útěk?“ táže se studentů Navara. Ve třídě to zašumí, žáci se rozhlížejí po vrstevnících, no nikdo neodpovídá. Historik jim nechá trochu prostoru no nakonec se rozhodne pozměnit otázku. „Kdo by utíkal?“ zkusí. Do napjatého ticha zvedá ruku jediný chlapec. „Já bych utíkal. Nechtěl bych žít ve státě, kde by se můj život řídil tím, kdo má jaké konexe,“ vysvětlí. Navara uznale přikyvuje. Z tohoto důvodu se snažilo železnou oponou proniknout mnoho lidí. Když se pak historik ptá, jestli si žáci myslí, že by měli být potrestáni ti, kteří železnou oponu řídili, půlka rukou vyletí nahoru. Na škole se několik týdnů odehrávaly přednášky, díky kterým si studenti udělali představu o tom, co zažívaly generace před nimi.

Ilustrační foto.
Na internetu přibude podvodných obchodů, varují policisté

Besídku ukončuje autentický oznam rozhlasu. „Slyšte vyhlášení prezidenta republiky. Je známo, že pan prezident od nepaměti podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupí 20. února tohoto roku. Panovi prezidentovi vláda předložila seznam osob, kterými návrh doplnil. Pan prezident všechny návrhy tak, jak byly podány, přijal,“ rozezní se po škole. Studenti se rozprchnou do školských chodeb a míří přímo do tělocvičny. Už o několik minut zde začíná demonstrace.

V rozlehlé hale se zbíhají teenageři. Přinášejí ručně malované transparenty na téma trest smrti. Někteří se ale přicházejí jenom podívat a vyburcovat atmosféru demonstrace. Dnešní den, je rozdělený do dvou bloků. V obou jsou besídky a filmy, na které se žáci přihlásili. Někteří ale vytvořili skupinky, ve kterých v čase besídek řeší porevoluční témata. Jak se tělocvična plní, zaznívají první tóny Pasážové revolty od Karla Kryla. Nechybí žádná třída a studenti se hromadí u pódia. „Umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda a vděčni dnešní realitě, líbáme cizí ruce a jednou zajdem na úbytě z té smutné revoluce,“ Ozývá se melodicky z desítek úst do rytmu kapely.

Když hudba dozní, začinají se do popředí davu postupně prodírat hloučky studentů se svými transparenty. „Vybraní žáci měli do teď čas vytvořit plakáty související s trestem smrti. Nyní je můžou představit a říct k nim pár slov,“ vysvětluje člen studentského parlamentu Martin Bartoš. S plakátem, na kterém stojí nápis ´Prase zabiješ a prasáka ne?´ k pódiu přichází první třída. „My nechápeme, proč můžeme zabíjet všechno kolem sebe, ale lidi, co si to opravdu zaslouží, tak ty ne. Ale zároveň nám přijde špatný, když je odsouzen někdo, kdo si to vůbec nezaslouží. Život už zpátky nevrátíš,“ snaží se vysvětlit mluvčí skupiny. Podobné transparenty prezentují i ostatní žáci. Barvené modrou, bílou a červenou objevují se zde nápisy, jako ´Nehrajme si na bohy´nebo ´Život smrtí nevrátíš´. Všichni nadšeně tlaskají nápadům. V tento moment je spojuje duch demonstrace i nové vědomosti. „Na některých školách je doba, která skončila před třiceti lety téma, o kterém studenti nevědí téměř nic. Chceme aby si uvědomili, že současná situace je zásadní kvalitativní zvrat v životech lidí a je potřeba ji chránit a bránit, protože to není samozřejmé. To by mělo být dnešní hlavní poslání,“ vysvětlil ředitel školy Jiří Herman.

BARBORA NEŠPOROVÁ