Tak lze popsat první dvě hodiny dobrovolnické směny medika Michala Štefančíka. „Dobrovolníci jsou rozdělení na dvě skupiny. Jedna třídí pacienty a pomáhá na pohotovosti. Druhá je na infekčním oddělení. Směny mám šestihodinové nebo dvanáctihodinové. Na začátku si vyzvednu ochranné pomůcky – jednorázový plášť, roušku a plastový štít – a pak se věnuji pacientům. Do konce směny se nezastavím,“ popisuje, jak vypadá dobrovolnická činnost mladých mediků Štefančík.

I když by se mohlo zdát, že nemocniční personál včetně dobrovolníků řeší pouze koronavirus, není tomu tak. „Pokud má pacient příznaky Covid-19, nebo se setkal s někým nakaženým, pošlu jej na patřičnou infekční ambulanci. Tam mu provedou velice důkladnou anamnézu, vyšetření a odeberou vzorky na otestování. Je ale potřeba si uvědomit, že ačkoli nemocnice fungují v omezeném režimu, apendixy si nevzaly dovolenou. Řeším vše. Musím být neustále ve střehu a nepolevit v pozornosti, abych neposlal pacienta s podezřením na koronavirus na běžnou ambulanci,“ říká Štefančík.

A právě v této rovině Štefančíka výborně připravila škola. „Existují krizové plány. Absolvoval jsem výuku infekčního lékařství a epidemiologie. Ale na současnou situaci se nikdy nejde připravit konkrétně. Nicméně už jako student se několik let pohybuji v nemocničním prostředí. Studuji nejen vědu o lidském těle, ale učím se i komunikaci. Ta je naprosto stěžejní. Fakt, že situaci zatím zvládáme, je pro mě signál, že zdravotnický systém funguje,“ zamýšlí se mladý medik.

Musí i chtějí

Stejně jako většina ostatních lidí, i Štefančík dodržuje nouzová vládní nařízení. Kvůli povaze své činnosti ještě důsledněji. Platí pouze bezkontaktní kartou. Nezdržuje se venku. Přátele vidí výlučně na obrazovce počítače a slyší skrze reproduktor. Za rodinou na Slovensku nebyl měsíce.

Hodiny a hodiny trávené v nemocnici odběry, výtěry, anamnézou a rozřazováním pacientů jsou pro něj jedinou formou řádného mezilidského kontaktu. Tak jako pro stovky dalších studentů Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Některé do služby povolala povinnost. Jiní se přihlásili dobrovolně. „Přihlásil jsem se přes online formulář. Vyplnil jsem internetový dotazník a následně mě přidělili do Dětské nemocnice. Povolávací příkaz z kraje pátým a šestým ročníkům medicíny přišel až posléze,“ líčí.

Práce v nemocnici však není to jediné, s čím se musí budoucí doktoři z řad posledních dvou ročníků studentů medicíny vypořádat. Šesté ročníky letos čeká závěrečný závod jejich akademického snažení. Na jeho konci stojí svatý grál v podobě doktorského titulu. „Finální část státnic je přede mnou. Výuka nyní má sice dálkovou podobu, ale s žádnými úlevami počítat nemůžu. Nicméně mám možnost pomáhat lidem. Proto jsem se dal na doktořinu. Je to náročné, avšak i v tom tkví krása medicíny,“ uzavírá Štefančík.

PAVEL PODEŠVA