V Srbsku strávil deset dní. Odjížděl na pozici styčného důstojníka. „To znamená, že mým úkolem bylo jednat s tamními úřady a hasiči a rozhodovat o místě kde budeme zasahovat. Zařizoval jsem také, abychom měli kde spát, co jíst a pít," vysvětluje svoji práci třicetiletý muž.

Čeští hasiči odčerpávali pomocí velkoobjemového čerpadla vodu z lagun v okolí měst Lazarevac a Obrenovac. „Na místních lidech bylo vidět, že jsou za pomoc vděční. Domlouvali jsme se rukama nohama. Anglicky neumí. Ale zase jsme také Slované, takže se to dalo zvládnout," popisuje Šesták.

Před odjezdem měl o situaci na místě jen kusé informace. „Věděli jsme, že je tam nedostatek pitné vody, lidé nemají co jíst a na mnoha místech jsou odříznutí od okolí. Někde ještě stála voda i dva a půl metru vysoko," vzpomíná muž.

Jako největší riziko vnímal trhaviny, které na mnoha místech zůstaly po válce v devadesátých letech. „Objevily se, když voda opadla. Problém byly také infekce. Šířil se tam břišní tyfus a žloutenka. Tři dny po našem příjezdu začala armáda s dekontaminací vozů, aby se na nich nákaza nešířila do dalších oblastí," říká hasič.

Vzpomíná i na chaotickou organizaci práce. „Tamní hasiči moc nevěděli, kde mají nasazené jaké síly a kde jsou ještě potřeba. Jejich systém je tam tak na úrovni toho našeho před dvaceti lety. Na druhou stranu my z našeho území takový rozsah záplav neznáme," dodává.

Do Srbska jej na pozici styčného důstojníka vyslalo generální ředitelství hasičů, které koordinovalo pomoc vysílanou z České republiky. „Byla to moje první velká mise. Aby člověk mohl odjet, musí absolvovat řadu školení, cvičení a kurzů a splnit i další podmínky. V Jihomoravském kraji jsem jediný, kdo podmínky pro odjezd na misi splňuje," říká.

Nutná je totiž například vynikající znalost alespoň jednoho světového jazyka. „U mě je to angličtina. Nestačí, že se tím jazykem nějak domluvím. Je nutné například zvládat rychlé a přesné jednání s úřady," upřesňuje Šesták.