Krátce po okupaci Československa se brněnská právnická fakulta změnila ze svatostánku práva na hnízdo plné bezpráví. Ke konci roku 1940 si ji totiž za své hlavní sídlo vybralo gestapo. A aby jeho velitel ukázal sílu nacistického ducha v plné kráse, rozhodl se ji pořádně vyzdobit. K úkolu povolal akademického malíře Karla Mináře. Vznikl tak jeden z nejšílenějších obrazů, jaké kdy brněnské zdi nosily.

„Můj otec byl v roce 1943 vězněný za odboj. Vystudoval výtvarnou akademii, ale mezitím prodělal výcvik jako dělostřelecký důstojník a po okupaci vstoupil do odbojové organizace Obrana národa. V Brně čekal na převoz k soudu. Právě v té době velitele gestapa napadlo, že se blíží slunovrat a že by to chtělo nějakou slávu. A otec byl v té chvíli zrovna po ruce,“ popsal zrod malby malířův syn Jan Minář.

Malíř prý chtěl německý příkaz ignorovat. „Když se ale dozvěděl, že půjde o oslavu slunovratu, která má být pojatá nevážně, poslechl. Rozhodl se, že si z gestapáků vystřelí,“ vysvětlil Minář.

Karel Minář se ihned pustil do práce a dal si záležet, aby byl obraz co nejbizarnější. „V jedné části si například gestapáci opékají velitelova psa. Další Minář zpodobnil jako ďábly. Když se ho pak velitel Fahnenstich ptal, proč jsou na obraze sudičky, odpověděl, že jsou to pomocnice gestapa. Že symbolizují jejich vládu nad smrtí. Fahnenstichovi vůbec nedošlo, že sudičky Němcům stříhají nit života přímo nad hlavou,“ vysvětlila Jana Časnochová, která se historií obrazu zabývala.

Šílenost námětů gestapákům zřejmě nevadila. „Starogermánský“ rej jim plně vyhovoval.

„Celá třetí říše používala římskou a především germánskou symboliku. Dávala jejímu nacionalismu punc nadřazenosti. Když chce někdo vyzdvihnout svůj národ, musí to obvykle udělat přes tradice a jejich stáří,“ vysvětlil religionista Miloš Majzlík. Slavnosti slunovratu byly pro nacisty tím nejvhodnějším termínem pro návrat ke kořenům.

„Dokončit obraz nebyla žádná legrace. Velitel už předtím otci pohrozil, že pokud nebude spokojený, nechá ho popravit stejně jako jiného malíře v Polsku. Toho prý zastřelil vlastníma rukama i se šesti Židy, kteří mu pomáhali,“ řekl Jan Minář. Jeho otec později zavzpomínal, že při tvorbě obrazu skutečně poznal, co je to šibeniční humor.

Díky malbě se pak po válce podařilo uprchlé gestapáky najít a identifikovat. Na zdi však nevydržela dlouho. Po pořízení několika fotografií ji neznámý člověk zatřel bílou barvou.