O takzvaných bojových plemenech říkají jejich majitelé, že nic neudělají. Že záleží na výchově a zlý je pes tehdy, když ho jeho pán špatně vychová.

Druhá skupina lidí naopak žádá, aby se bojová plemena zakázala či museli mít jejich majitelé ke zvířeti něco jako zbrojní průkaz ke zbrani.

Oba tyto názory jsou krajní a zbytečně vyostřené svými radikálními zastánci. S bojovými psy je to jako s ostrými či agresivními lidmi. Tak jak jsou mezi námi dobráci od kosti, kteří na sobě nechají třeba dříví štípat (v psím světě jsou to třeba labradoři), promenují se po ulicích i nerváci či cholerici (psím protějškem je jim nervózní ratlík), tak kliďasové, kteří, když se rozčílí, mohou někoho i zavraždit (lidští staffordi či pitbulové).

Ke psům je tedy třeba přistupovat s vědomím, že každá rasa má svá specifika. Není tedy možné rozdělit psy na dobré a zlé, na ty, které lze mít a jež je třeba vybít. Každá rasa má nějaké dispozice, každý jednotlivý pes má určitou povahu, náladu, dobrý, nebo špatný den.

Pokud si tedy rodina s malým dítětem pořídí takového psa, musí znát jeho charakteristiku. Pouštět k němu malé dítě na hraní, je od ní nezodpovědné a musí počítat s rizikem. Jako když si žena vezme žárlivce a diví se scénám, když chodí ob den domů nad ránem.