Jeho knihy vyšly téměř ve třiceti jazycích a v České republice zlidověly díky několika filmovým přepisům. Jeden z nejpřekládanějších českých spisovatelů, rodák z brněnských Židenic, je další osobností pravidelného seriálu Deníku Rovnost Jihomoravané, kteří dobyli svět.
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně s příjmením Kilián. To bylo příjmení jeho neprovdané matky Marie. Později si vzala účetního pivovaru Františka Hrabala a ten dvouletého Bohouška přijal za svého.
Dětství a dospívání prožil Bohumil v Polné a Nymburku. Do Brna do Balbínovy ulice se však pravidelně vracel na prázdniny k babičce a dědečkovi. „My se sestrou jsme naopak jezdily do Nymburka k Hrabalovým. Bohumil byl o šestnáct let starší, ale i tak se nám vždy věnoval. Občas měl dost klukovské nápady,“ vzpomíná spisovatelova sestřenice Eva Kiliánová.
Pamatuje si zejména na to, jak je večer chodil strašit. „Jezdily jsme tam rády, protože Hrabalovi byli velmi veselá a vzdělaná rodina. U nich doma se téměř nikdy nemluvilo vážně. Pořád o všem vtipkovali,“ dodává Kiliánová.
Brněnské kořeny
V jedenácti letech se Hrabal do Brna na krátkou dobu znovu přistěhoval. Po smrti dědečka totiž jeho rodiče nechtěli nechat babičku v domě samotnou. Hrabal v Brně také začal chodit do gymnázia. Přestože byl v dospělosti považovaný za velmi vzdělaného člověka, v dětství o školu velký zájem nejevil.
Tomu odpovídaly i výsledky na gymnáziu. Na konci roku propadl ze šesti předmětů. A tak se vrátil zpět k rodičům. „S rodinou v Brně ale zůstal v kontaktu po celý život. Dopisoval si například se strýcem Bohušem Kiliánem, vydavatelem významných meziválečných časopisů Salon a Měsíc,“ líčí Andrea Procházková z Muzea Brněnska, které vloni připravilo o Hrabalovi výstavu.
Místo školy učaroval Hrabalovi život v nymburském pivovaru, kde otec Francin přijal místo správce. Přilnul zejména k otcovu bratru obuvníkovi Josefu Hrabalovi, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z živelného strýce Pepina, to byla první velká inspirace pozdějšího spisovatele.
V Hrabalově díle se odrážejí i vzpomínky na Brno. „Některé klíčové motivy jeho próz, například květiny, pohřby, smrt, mají zřejmě kořeny právě tam. Brnu se také věnuje v útlé knize Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny, která vyšla až posmrtně,“ říká Procházková.
Po gymnáziu nastoupil Hrabal na Karlovu univerzitu, kde studoval práva. Jeho vysokoškolská léta však přerušil nástup nacismu a univerzitu uzavřeli. V té době se Hrabal živil, jak se dalo, a zkušenosti z nejrůznějších povolání později využil ve své tvorbě. Pracoval například jako železniční dělník, výpravčí, pojišťovací agent či obchodní cestující. Studium práv dokončil, ale nikdy se jako právník neživil.
Od roku 1949 byl brigádníkem v kladenských ocelárnách. Po těžkém úrazu, kdy se při havárii jeřábu z kladky utrhlo kolo a způsobilo Hrabalovi vážné zranění hlavy, skončil ve sběrně surovin v pražské Libni. Balil tam starý papír a jak popisuje v knize Příliš hlučná samota, „proti své vůli byl vzděláván“. Mnohá díla filozofů a literátů totiž po komunistickém převratu končila mezi odpadem.
Prvotina v padesáti
V roce 1956 se oženil s Eliškou Plevovou, které nikdo neřekl jinak než Pipsi. První kniha Perlička na dně vyšla Hrabalovi až rok před jeho padesátými narozeninami, jeho texty totiž cenzoři označovali jako nevhodné. Kniha povídek staví na hospodském tlachání. Prostí, na první pohled ničím zajímaví hrdinové vyprávějí, přehánějí a své historky přikrášlují, prostě „pábí“. Svým člověčenstvím se postavy odlišují od zažitých schémat a pro autora je to ona pověstná „perlička na dně“.
Název Pábitelé nese také jedna z jeho nejslavnějších knih. Podle Kiliánové byl on sám pábitel. „Snažil se působit přízemně a lidově, ačkoliv byl velmi vzdělaný. Také si rád věci domýšlel a zveličoval,“ směje se Kiliánová.
V šedesátých letech se tuhý politický režim poněkud uvolnil. Hrabal se stal členem Svazu československých spisovatelů a členem redakční rady Literárních novin.
V období necelých deseti let mu vyšla většina významných knih. Patří mezi ně také Ostře sledované vlaky. Díky tomuto románu se dostal Hrabal i do povědomí zahraničních čtenářů. V roce 1966 natočil podle knihy režisér Jiří Menzel stejnojmenný film a o dva roky později s ním získal prestižní filmové ocenění Oscar. Filmového zpracování se později dočkaly například i Slavnosti sněženek, Postřižiny či Obsluhoval jsem anglického krále a Hrabalovo jméno znají lidé hlavně díky filmu.
Po sovětské okupaci Hrabal nemohl několik let publikovat, díla mu vycházela v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Když se za své postoje veřejně omluvil, od poloviny sedmdesátých let mu knihy opět začaly vycházet. „Komunisté se Hrabala báli. Byl totiž mezi lidmi tak oblíbený, že kdyby jeho knihy zakázali, měl by režim velmi silného nepřítele. Přesto musel autor v textech trochu ustupovat, aby mohly vyjít,“ říká literární historik Miroslav Balaštík.
Život už ho nebavil?
Hrabal se řadí mezi nejpřekládanější české autory. „Je oblíbený zejména kvůli originálnímu stylu psaní. Říká se, že objevil žánr hospodské historky. Čtenáře oslovuje zejména způsob jeho vyprávění. Působí, jako by jim opravdu osobně někdo příběh vyprávěl,“ říká Balaštík.
Styl psaní piloval Hrabal v hospodách, které velmi rád navštěvoval. V oblibě měl zejména pražskou pivnici U Zlatého tygra, kam měl údajně chodit už od padesátých let minulého století. „Dokonce se tam v roce 1994 sešel i s bývalým českým prezidentem Václavem Havlem a bývalým americkým prezidentem Billem Clintonem,“ vzpomíná Václav Jursík, který U Zlatého tygra pracuje. Podle něj měl Hrabal v oblibě i kočky. Na chatu do Kerska jich jezdil krmit celý houf koček.
Bohumil Hrabal by letos oslavil šestadevadesáté narozeniny. Zemřel v roce 1997 po pádu z pátého patra pražské nemocnice Na Bulovce. Do dneška není jisté, zda to byla nešťastná náhoda, nebo úmysl. Jeho dlouholetý přítel Tomáš Mazal je přesvědčený, že spisovatel skočil z okna záměrně. „Už ho nebavil život,“ tvrdí Mazal.
Hrabal je pohřbený v rodinném hrobě na hřbitově v Hradišťku. Leží tam i matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“.
Hrabal se zabít chtěl, tvrdí přítel
Praha - V pražské hospodě U Zlatého tygra sedával s Bohumilem Hrabalem deset let. Za tu dobu ho poznal jako spisovatele i jako člověka. „Navenek působil nepřístupně, až nerudně, v srdci byl ale obětavý a plachý,“ říká o slavném spisovateli jeho přítel a současně autor Hrabalova životopisu Tomáš Mazal.
Poprvé se setkali na konci osmdesátých let minulého století. „Jako spolumajitel malého samizdatového nakladatelství jsem Hrabala poprosil o napsání předlohy k povídce Honzy Krejcarové. Pozval mě ke svému stolu. No a pak jsem tam s ním sedával dalších deset let,“ vypráví Mazal.
Jejich vztah nebyl jen pracovní. „Procestoval jsem s ním svět a stali se z nás blízcí přátelé. Projevoval se jako vlídný, obětavý a neobyčejně vzdělaný člověk. Psal rád, k životu to vyloženě potřeboval,“ pokračuje šestačtyřicetiletý Pražan.
Sebevrahy obdivoval
Mazal tvrdí, že ví, proč se slavný autor rozhodl ukončit život skokem z nemocničního okna. „Celé tělo ho bolelo, i když kromě problémů při chůzi byl zcela zdravý. V povídce Kouzelná flétna z roku 1991 píše, že už dosáhl vrcholu poznání a prázdnoty. Vždy, když jsem z nemocnice odcházel, loučil se, jako by to bylo naposledy,“ vzpomíná Mazal.
Podle něj Hrabal sebevrahy obdivoval. „Chtěl se zabít už léta, jen nevěděl, jak to má udělat,“ objasňuje Pražan. V nemocnici Na Bulovce Hrabal v lednu 1997 jen odpočíval. „Zimu totiž trávil vždy v nemocnici. Tentokrát, asi po měsíci a půl, se najednou rozhodl, že své utrpení na světě skončí,“ popisuje okolnosti spisovatelovy smrti Mazal.
Hrabal mu předával všechny písemnosti a fotografie. „Říkal, že u mě se to neztratí a že to možná někdy využiju,“ říká Mazal. Spisovatel se nezmýlil. „Po jeho smrti se vynořila spousta různých mýtů o jeho životě. Proto jsem se rozhodl napsat pravdivou biografii,“ vysvětluje Mazal.
O Hrabalův životopis je velký zájem nejen v Česku. Minulý týden ji vydalo například nakladatelství v Pekingu.
ŽANETA GRAGOROVÁ
Byl to milý a slušný štamgast
Praha /ROZHOVOR/ - Obsluhoval jsem anglického krále je známý román Bohumila Hrabala a také název filmu, který podle předlohy natočil režisér Jiří Menzel. Jiný muž by ale mohl napsat knihu Obsluhoval jsem Bohumila Hrabala. Pravidelně mu totiž točil pivo v hospodě U Zlatého tygra v Praze. „Měli jsme se moc rádi,“ říká výčepní Václav Jursík.
Jak často chodil Hrabal do vaší hospody?
V podstatě každý den. Tedy kromě víkendu, kdy odjížděl na chatu do Kerska. Když se pak v pondělí vracel, vždy se u nás na pivo zastavil.
Co si objednával?
Pil jen pivo. Napil se a zamyslel. V tu chvíli jsme věděli, že není dobré ho rušit. Po druhém půllitru ale většinou začal vykládat. Kolik piv si objednával, neřeknu. Prozradím jen, že to bylo méně než dvanáct a více než tři.
Měl své stálé místo?
Měl, ale často si přisedal ke štamgastům, kteří už v hospodě seděli. Někteří tam chodí dodnes, například profesor Dvořák, známý kunsthistorik, nebo doktor Vodička. Pokud byl sám, sedával u zadního stolu před vchodem do kuchyně.
Psal v hospodě nějaké texty?
Občas si udělal poznámku na papír, když ho něco napadlo nebo slyšel něco zajímavého, co ho třeba inspirovalo a dalo se později použít do jeho knížek. Co konkrétně si psal, jsem ale nikdy nezjišťoval.
Jak se choval k personálu?
Byl to slušný a milý člověk. Nepamatuji si, že by byl na nás někdy nerudný. Navíc my dva jsme se měli velmi rádi. Bohumil Hrabal byl velký fotbalový fanoušek a vždy mě poplácal po zádech a říkal: „Václave, tys měl být anglický fotbalový obránce.“ Já se jen smál a odpovídal mu: „Bohoušku, vždyť já nikdy fotbal ani nehrál.“
ZUZANA POSPÍŠILOVÁ
