Jak jste narozeniny oslavil?
Neslavil jsem je, protože na to nejsem. Nicméně jsem tomu přece jen neunikl. V českém rozhlase byla dvouhodinovka, připravená paní Blažejovskou.Částečně také učím v Praze a tam se na mě v den narozenin shrnuli a popřáli mi, večer jsme pak měli se ženou naplánováno kino a já sebou vláčel obraz a dvě obrovské kytice. Během toho jsem vyřizoval asi padesát SMS zpráv, které mi přišly. V Brně mi zase přátelé popřáli na výstavě o mé figuře a autorském čtení v Moravské zemské knihovně, kam dorazili i někteří moji spolužáci ze základní školy, které jsem šedesát let neviděl! Sem tam si na mě tedy vzpomněli. Skutečné oslavy byly až tento týden ve středu ve formě rodinného oběda, i tam mě podarovali! Tak mi to úplně stačilo.

Brněnské nakladatelství Větrný mlýny brzy vydá – mimo jiné také u příležitosti vašich sedmdesátin, soubor vašich divadelních her Horror a další hrůzy. Máte z toho radost?
Před čtyřmi lety vydali už můj první, asi šestisetstránkový svazek divadelních textů Písek a jiné kousky. Jsou tam i nějaké studie od teatrologů. Stejně tak má přes šest set stran i tento druhý svazek a spolu s divadelními texty tam jsou také zajímavé studie, například od profesorů Kovalčuka či Holého. Těším se z toho nesmírně, protože jak je to vytištěné, člověk už má pocit, že to existuje. Takže se nemůžu dočkat!

Myslíte na rozdíl od divadla?
Ano, přece jen divadlo se vždy zahraje a zas to zmizí, ale když je to vytištěné, tak už se tato bichla, jak se v Brně říká, snad úplně neztratí. Faktem je, že toho mám napsané ještě na třetí takový svazek. Tam by také mohly být dramatické texty a hry pro rozhlas a tak dále.

Jeden z postřehů, který ve své studii dramaturg a pedagog Josef Kovalčuk zmiňuje, je vaše schopnost povýšit každodenní postřehy na všeplatné podobenství, stejně jako váš dar psát věrohodné a poutavé dialogy. Kde jste se to naučil? Je to schopnost vybrušená s léty zkušeností, nebo je to talent daný odjakživa?
Slovo „vybrousit" je příliš silné, řekl bych spíš, že jsem se v tom vycvičil. Jsou to léta praxe. Stejně jako u sportovců, kteří trénují a nakonec zdolávají rekordy a dostanou třeba nějaké milióny, tak se i já vycvičil. Rekordy v mém oboru nejsou, tak jsem je nezískal, i když jsem údajně dramatik, kterému nedávno u nás hráli nejvíc her- a občas i ve světě.. To by mohl být takový malý rekordíček. (úsměv) Ovšem milionářem jsem se na rozdíl od některých sportovců nestal.

Píšete pro divadlo, rozhlas, vydáváte povídkové knihy i knihy pro děti. Režírujete a také hrajete. Je pro vás coby autora, jindy režiséra či spisovatele samozřejmé tyto jednotlivé žánry od sebe oddělovat nebo jimi naopak prostupovat tak, že se vám v každém z nich daří?
Člověk nepíše proto, aby byl úspěšný. Tedy alespoň já ne. Samozřejmě, že se nezlobím, když mé texty lidi čtou a chodí na mé hry do divadla, ale dělám to hlavně proto, že mě to baví. Baví mě fantazírovat, vymýšlet, taky režírovat herce a hrát si s nimi. A když je výsledek dobrý, mám z toho radost. Ale že bych pozoroval nějaký vzestup kvality v tom či onom, to nemohu říct. To musí posoudit spíše ostatní.

close Arnošt Goldflam. info Zdroj: DENÍK/Ludmila Korešová zoom_in

Jaká témata vás v současnosti nejvíc zajímají?
Jsem v podstatě monotematický. Samozřejmě ve svých hrách a příbězích střídám různá prostředí, ale zajímají mě hlavně individuální osudy a osudy jednotlivců ve světě. Kdyby mně například někdo řekl, ať napíšu politickou hru, to bych neuměl a nebavilo by mě to. Samozřejmě má hra může mít někdy přesah k politice nebo společenské situaci, ale je to jen přesah. Za starýho režimu takových témat bylo samozřejmě víc, jsou to například mé hry Biletářka nebo Písek, ale primárně o politice nepíšu.

Nakolik se do svého psaní promítáte vy sám? Nakolik jsou vaše příběhy autobiografické?
Víte, všecko se tam promítá. Promítají se tam moje osudy, osudy mé rodiny nebo mých blízkých, promítají se tam moje posedlosti a věci, které jsem odpozoroval nebo odposlechl. Za starých časů jsem často jezdíval s walkmanem na uších, zatímco teď se dívám po lidech a poslouchám, co si vyprávějí nebo telefonují a mluví přitom o velmi intimních věcech, to by ani člověk v šalině neočekával, že tam bude někdo do telefonu např. hulákat o svých pohlavních chorobách. Ale stalo se to, zaznamenal jsem to a třeba to někdy použiju.

Máte za sebou také zkušenosti z různých profesí, i to vás ovlivnilo?
Ano, než jsem šel na divadelní fakultu studovat režii, tak jsem pracoval jako helfr čili pomocný dělník, taky ve slévárně, dělal jsem technického úředníka a potkal jsem mnoho velmi zajímavých a zvláštních, nebo naopak tuctových lidí, to mě taky hodně ovlivnilo. Vše, s čím se tvůrčí člověk setká, ho ovlivní a prolne do jeho díla.

Původně jste šel na medicínu, studia jste ale nedokončil. Proč?
Byla to v naší rodině lékařská tradice a já ji poslušně následoval. Maminka mi umřela, ještě mi nebylo sedmnáct, tak mě nenapadlo vzpírat se a navrhovat jinou cestu. Ale pak jsem poznal, že fyzika nebo chemie pro mě nejsou, a prchl jsem odtamtud.

Nejvíc vás do povědomí lidí dostaly menší filmové role z filmů jako Dědictví nebo Lotrando a Zubejda, což znají i ti, kteří divadlo tolik nesledují. Vnímáte to pozitivně, nebo už vám je někdy protivně, že vám to lidé i po těch letech připomínají?
Baví mě to, občas si zahrát. Vím, já nejsem herec širokého rejstříku a filmaři mě používají jako bizarnější typ, figurku. Zároveň ale musím říct, že jsem hrál i velké role. Například ve filmu Něžný barbar natočeného podle Hrabalovy stejnojmenné novely, ve filmu Zvířata ve městě, Malostranské humoresky nebo Vyžilý Boudník. Teď jsem si dokonce zahrál jednu menší, ale velmi pěknou roli v americkém filmu The Zookeeper´s Wife v režii Niky Caro. Byla to historická postava lékaře a dětského spisovatele Janusze Korczaka, ředitele židovského sirotčince, který se mohl zachránit, ale místo toho odešel s dětmi na smrt.

Jaké to pro vás je, setkávat se při natáčení s herci a přáteli, například těmi brněnskými, třeba právě při spolupráci s režisérkou Věrou Chytilovou?
Natáčení je vždy namáhavé a vypráví-li se vždy nějaké veselé historky, ty se sice občas přihodí, ale spíš je to námaha, a když jsem měl jako Arnoštek v Dědictví například přilepený nos, tak k tomu i vedro. Když se ale s herci při takovém natáčení potkáme, jsme samozřejmě rádi, probereme vše možné a pak zase zmizíme. Nedávno jsem například točil Teorii tygra, kde mám malinkou roli, ale jeden den jsme seděli s Jirkou Bartoškou a probrali jsme půl života. Jednou jsem také točil s režisérkou Jitkou Němcovou, byly to příběhy podle židovských anekdot a jmenovaly se Uctivá poklona, pane Kohn a tam jsem točil s Vlastíkem Brodským. Představili nás, a protože jsme hráli pacienty, tak jsme celý den leželi a začali jsme si povídat. Vyprávěl mi postupně celý svůj život, odpoledne mi nabídl tykání a večer jsme byli kamarádi. Někdy to jsou krásné zážitky.

close Arnošt Goldflam. info Zdroj: DENÍK/Ludmila Korešová zoom_in

Máte židovské kořeny a příležitostně podporujete akce pořádané židovskou obcí. Promítá se to i do vašeho současného rodinného života?
To ne, moje žena není židovka a děti jsou v tomto směru zatím neorientované. Vedeme takovou sekulární rodinu. Určitě mi to ale dalo obrovskou zkušenost, nemluvě o tom, že třeba už jen má rodina byla z různých zemí světa. Maminka byla od Lvova, babička byla ortodoxní a mluvila jidiš, tata pocházel z Vídně a to, že člověk potkal různé lidi a čtu židovskou a koncentráčnickou literaturu, určitě to můj rozhled a moji citovost obohatilo a obohacuje.

Když vzpomenete na své divadelní začátky v Brně, byla to pro vás bezstarostná éra, nebo naopak léta plná očekávání?
Už během školy jsem hodně hrál v tehdy se slavně rozjíždějícím Divadle na provázku, bylo to pro mě jak Jiříkovo vidění. Hodně jsem se tam naučil. S tradičnějším divadlem jsem se zase setkal v Divadle u Mrštíků, kde jsem dělal asistenta, pak jsem zkoušel a hrál v brněnském slavném amatérském divadle X. Po škole jsem přišel do Večerního Brna, kde jsem byl nešťastný, protože to bylo divadlo vinou doby trošku zatuhlé. Tam jsem nevydržel a po roce a půl jsem prchl. Naštěstí se naskytla další příležitost, když se zakládalo HaDivadlo a tam jsem strávil v podstatě- přes tu komplikovanou dobu- šťastných osmnáct let.

V současné době se v HaDivadle uvádí už jen vaše jediná hra Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně. Rýsuje se nějaká další spolupráce?
Já to nikdy nepodněcuju. Dnes jsou tam úplně jiní a mladší lidé, kteří mají své vize a představy, takže to by oni museli říct, pokud by je něco zaujalo. Dokud jsem měl děti malé, tak jsem mimo Prahu ani nerežíroval, teď už ale dcerka chodí do školy sama a když se nabídla spolupráce s Divadlem Bolka Polívky, byl jsem rád a příští rok v květnu by tam měla být premiéra mé hry Hrůza v Brně, která je napsaná z šedesáti procent brněnštinou. Je to bizarní hra, trošku černá groteska, je to sprostý jak sviňa, ale mám ji rád, je to takový můj rozmar.

Narodil jste se v Brně, ale už pár let žijete v Praze a na jižní Moravu se vracíte jen příležitostně. Kde je teď vaše doma?
Můj domov je už v Praze, protože tam mám rodinu. Do Brna se ale relativně často vracím, zhruba jednou za měsíc. Sice už nepůsobím na Janáčkově akademii múzických umění, kde jsem učil, ale občas mám nějaký seminář nebo přednášku, taky čtení a tak.

Na divadelní fakultě jste patřil k velmi oblíbeným pedagogům. Proč jste odešel?
Cestování už pro mě bylo namáhavé a také mám v Praze dost jiné práce. Měl jsem už pocit, že bych studenty šidil a že už jim nevěnuji tolik času a energie, kolik by bylo potřeba.

Čím jste starší, tím více píšete pro děti. Je to tím, že jste se stal znovu otcem?
Bylo to tak. Když se narodil synek, měl jsem 54, tak jsem si říkal, že mu musím něco sepsat na památku. Vznikly pohádky Tatínek není k zahození a dostal jsem za ně nakonec cenu Magnesia Litera za nejlepší dětskou knihu roku. Pak se narodila dcera a napsal jsem další knihu, pak dalších šest a teď mi vyjdou další dvě a uvědomuji si, že nebýt dětí, tyto knížky by nevznikly.

Jaký máte vztah se svými dětmi? Jste přísný otec?
Kdepak, nejsem, mě nikdo nebere vážně. Ale naštěstí se ke mně děti chovají přátelsky, i já se k nim tak chovám, tak jsme docela kamarádi a myslím, že se mně ani nebojí svěřit, což je pěkné.