Jenže až na výjimku v podobě Jana Poláka o nich pak není slyšet. Skončí v jedenadvacítce, trenéři reprezentačního áčka je jednou dvakrát vyzkouší a pak nic. Jeden, dva, tři roky, stále nic. A když si pak někdo na jejich jméno vzpomene, zjistí, že buď někde v české lize horko těžko bojují o místo v základní sestavě, nebo hrají nižší zahraniční soutěže.

Ať už odejdou do zahraničí, nebo zůstanou v Brně, jejich osud je podobný.

Ti, kteří zůstanou, zapadnou kvůli tomu, že fotbalu nedají všechno, nebo kvůli tomu, že v klubu zůstali a včas neodešli. Ti, kteří odešli do velkých klubů (v poslední době třeba Kalouda nebo Mazuch) se hned nedokážou prosadit. A ve věku, kdy potřebují hrát, zakrsnou.

Právě na případu Jana Poláka je vidět, proč. Proč nezvolit jeho postup? Tedy 1. Průměrný český klub, 2. Špičkový český klub, 3. Průměrný zahraniční klub, 4. Špičkový zahraniční klub?

Nefunguje to vždy, ale pokud má hráč talent a píli, má v takovém případě největší šanci. Troufám si říct, že třeba i Milan Baroš by na tom byl ještě lépe, kdyby z Ostravy nepřestupoval rovnou do Liverpoolu.

Vždyť to tak funguje i v životě a přírodě: když někdo naruší přirozený vývoj, brzy za to dostane velkou facku. Tak proč se snažit vývoj někoho zpomalovat nebo urychlovat ve fotbale?