Dokonce kvůli tomu znovu usedl do školní lavice. V Brně.Poslední dva týdny strávil obklopený učebnicemi pravopisu v intenzivním kurzu Masarykovy univerzity.

„Čeština je opravdu těžká. Oříšek je pro mě výslovnost, ale i všechno to skloňování. Až půjdu v Česku do hospody, asi si před sebe budu muset rozložit papíry s poznámkami,“ vtipkuje už raději anglicky Prasifka.
V Brně ale udělal velké pokroky. „Třeba v restauraci už to zvládnu. A taky jsem v kurzu sám napsal rozhovor o nakupování v ,nábytek‘,“ propašuje občas Prasifka český výraz do anglické věty.

V Irsku, kam se rodilý Američan přiženil, šéfuje instituci, která je obdobou brněnského Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Brno díky tomu dobře zná. „Mám to tu rád. A řada mých přátel jsou Češi, třeba ministr vnitra a bývalý šéf úřadu Martin Pecina,“ říká Prasifka. Kdysi prý pro Pecinu na recepci v Dublinu dokonce připravil své oblíbené jídlo. „Prasátko na rožni,“ pronese Prasifka plynně česky.

Do studia češtiny se ale pustil hlavně kvůli svým kořenům. Praprababička Prašivková se totiž narodila ve Frenštátě na Novojičínsku. „Písmeno „v“ v příjmení se kvůli snazší výslovnosti později změnilo na „f“. Pro mě je to ale především pěkný symbol toho, že ač mám český původ, jsem Američan,“ vysvětluje Prasifka.

Česká kultura je mu od dětství blízká. „Jednou jsme měli ve škole říct, co jsme snídali. Všichni jmenovali palačinky nebo tousty. Jenom já měl jitrnici. Od babičky,“ směje se.