Měl jste v mládí domácího mazlíčka?
Měli jsme křečka a později také činčily nebo želvy. Sestra je veterinářka a zvířata se i proto v naší rodině hodně vyskytovala. Odmalička jsem se tedy s nimi stýkal a mám k nim vřelý vztah.

Co se s křečkem stalo?
Uběhal se ve svém běhátku k smrti. Udělali jsme mu krásný hrobeček na zahradě.

Tehdy vás asi nenapadlo, že se jednou budete něčím podobným živit. Jak se člověk k takové práci dostane?
Moji dva známí dostali možnost firmu koupit a vzpomněli si na mě. Když mi zavolali a zeptali se, jestli tam nechci dělat ředitele, trochu mě to zaskočilo. Musel jsem se moc smát. Můj otec je patolog a v mládí mi kvůli tomu říkali hrobař. Nakonec mám tedy povolání, které od toho není daleko. Ale jsem rád, práce je zajímavá a baví mě.

Dokážete vypíchnout, co konkrétně vás baví?
Možná to zní trochu morbidně, ale baví mě na tom ten rychlý produkt, rychlý výsledek. Lidé k nám přivezou zvíře na kremaci, do dvou hodin dostanou urnu, kterou chtěli, a odcházejí spokojení. Výsledek je okamžitý, přijdou nešťastní a zborcení a při odchodu mají často úsměv na tváři. Naše služba zkrátka pomáhá lidem, aby se s tou ztrátou vyrovnali, aby měli pocit, že pro to zvíře, které bylo třeba dvanáct let členem jejich rodiny, udělali maximum.

Setkáváte se i s lidmi, kteří to, co děláte, odsuzují či nechápou?
Když někomu, kdo naši firmu nezná, řeknu, co dělám, často se hodně diví. Následuje spousta otázek. Lidé jsou zvídaví a rádi se pustí do diskuze. Občas jsou reakce i negativní. Někdo používá takové to klasické spojení „lidi už neví coby.“

Adam Voňavka• Rok a čtvrt pracuje jako ředitel krematoria zvířat v Brně.
• Studoval ekonomii na brněnské technice.
• V minulosti podnikal, živnostenský list má od osmnácti let.
• S přítelkyní chová psy.

Říkal jste si někdy něco podobného vy? Třeba při kremaci akvarijní rybičky.
Člověku se honí hlavou různé věci. Jak to vidím já, nebo vy, však není podstatné. Je třeba si uvědomit, že to každý cítí jinak. Kdyby zemřel můj pes, přivezu ho do krematoria, dám do plastové urny a rozptýlím na zahradě, bez nějakých loučení, naprosto racionálně. Nemůžu ale soudit lidi, kteří to chtějí udělat jinak. Nevím, co se honí hlavou těm, kteří jsou třeba sami a jediné co mají, je to zvíře. Pokud cesta, jakou se chce člověk se zvířetem rozloučit, není v konfliktu se zákonem, tak proč ne.

Setkáváte se i s netradičními požadavky zákazníků?
Prakticky každý den. Dá se říct, že jsme neustále překvapováni. Z poslední doby zmíním třeba paní, která si přála, abychom odstřihli kus srsti jezevčíka a vložili ho do stříbrného přívěšku. Podobných zvláštních přání zákazníků máme opravdu dost.

A co netradiční domácí mazlíčci, vryl se vám nějaký do paměti?
Třeba gepard. Do chvíle, než ho dopravili k nám do krematoria, jsem se s gepardem nesetkal. Tady jsem si ho, samozřejmě bohužel už zesnulého, mohl i pohladit. Dále bych zmínil antilopy nebo cirkusové prase.

Kdo chová doma na zahradě geparda nebo antilopu?
Spolupracujeme i s různými farmami, které pro lidi chovají antilopy, levharty nebo právě třeba gepardy. Ne, že by lidi měli zrovna tato zvířata doma, mohou se na ně ale chodit dívat. Ty farmy pak nechtějí, aby zvířata, která za života roznášela spoustu radosti a pozitivní energie, končila někde v kafilerii. A my se jim snažíme pomáhat různými slevami. Je to náš způsob, jak přispět k dobré věci. Třeba kremace slepeckých psů děláme zadarmo.

Co je špatného na kafilerii?
Je to skládka shnilého masa. Lidé přitom často nemají představu o tom, co to kafilerie je, a třeba ve skrytu duše doufají, že se o ostatky jejich mazlíčka někdo slušně postará. V praxi to ale vypadá tak, že zvíře skončí na hromadě, kde už jsou prasata, krávy a další tlející maso. Jakmile se tam toho nahromadí dost, tak to rozemelou, dál zpracují a použijí třeba na průmyslový olej nebo nějaké jiné produkty.

Chtěl byste ve vašem oboru v budoucnu něco zlepšit?
Přál bych si, aby lidé byli informovanější. Aby věděli, že kromě zakopání do země, při kterém je třeba splnit určité zákonné podmínky, a kafilerie mají další možnost.