Veronika Kamenská se od dětství věnuje karate. Baví ji matematika a hra s čísly. Je také mistryní Evropy v jojování. Triky dělá s kovovým jojem. Studentka však v minulosti prožila traumatický zážitek. „Zkolaboval mi tatínek, měl infarkt a mozkovou mrtvici. Museli jsme ho resuscitovat,“ vzpomíná na událost před čtyřmi lety.

U dívky se pak začala projevovat posttraumatická stresová porucha. Okamžik prožívala stále znovu, vídala útržky a obrazy bolestivých chvil. „Nemohla jsem spát, protože se to stalo večer a já jsem měla strach, že se to stane znovu,“ svěřuje se studentka. K nespavosti se postupně přidaly úzkosti a deprese.

Po traumatické události se s psychickými problémy obrátila nejdříve na spolužačku na gymnáziu. „Znala jsem ji od první třídy, i ona měla duševní onemocnění. Domluvila mi schůzku se školním psychologem,“ říká talentovaná dívka.

Svým rodičům nechtěla Kamenská přidělávat starost. To je podle ní častý důvod, proč se mladí lidé doma nesvěřují. „Bojí se i toho, že jim rodiče vynadají ve stylu 'jsi líný, běž něco dělat a nevymýšlej si'. Jenže u deprese to není lenost, ale nedostatek energie. Někteří rodiče si nepřipouští, že by jejich dítěti mohlo něco být,“ tvrdí.

Nechtěla žít. Cítila, že potřebuje pomoc

K depresím se připojila nechuť k životu a beznaděj. Vstát z postele pro ni bylo obtížné, do školy chodila jen na písemky. Usínala na lavici a učitelé ji posílali domů. „Se školním psychologem jsem se předtím domluvila, že to rodičům zatím říkat nebudeme. Můj stav se ale pořád zhoršoval,“ vzpomíná.

Nakonec se shodli, že bude nejlepší obrátit se na klinickou psycholožku. K tomu už potřebovala souhlas rodičů. „Svěřit se mamince pro mě bylo hrozně těžké,“ přiznává dívka, která brzy vyhledala také dětskou psychiatričku.

Necítila se dobře a ztratila své zájmy. Vše vyústilo v pokus o sebevraždu, po kterém ji hospitalizovali na psychiatrii. „Mamka už věděla, že nespím a není to dobré. Když zjistila, že půjdu do nemocnice, uvědomila si, jak moc je to zlé,“ říká.

Na léčbu Kamenská později nastoupila i podruhé, tentokrát už dobrovolně. Rodiče ji v těžkých chvílích podporovali. „Taťka se mnou chodil skoro každý den na squash, abych mohla od problémů vypnout,“ přibližuje.

Když tmavovlasá dívka bojovala s úzkostí, snažila se vyhledávat mobilní aplikace, které by jí pomohly třeba dechovým cvičením nebo odvedením pozornosti. V češtině však takové nenašla a v zahraničních viděla nedostatky. „Každá aplikace byla zaměřená jen na něco, na úzkost, na sebepoškozování nebo jen na myšlenky na sebevraždu. Jenže podle mě nikdy není jen jedna diagnóza, ale je to propojené,“ vysvětluje. V úzkostech pro ni bylo navíc velmi náročné si aplikace z cizího jazyka překládat.

Vymyslela vlastní aplikaci. Pro sebe i pro druhé

Na své instagramové stránce Mlčení není řešení se začala věnovat tomu, aby se na duševní onemocnění nepohlíželo jako na něco špatného. Ozývali se jí mladí lidé s psychickými problémy, kteří hledali pomoc, ale báli se o tom říct rodičům. Spojilo se tak více důvodů, proč by měla vzniknout aplikace pro lidi s úzkostmi či depresemi. „Na hodině biochemie jsem si sedla k notebooku a sepsala jsem věci, které by v aplikaci mohly být,“ vzpomíná na moment z prvního ročníku vysoké školy, kdy ještě netušila, že zachrání život desítkám dospívajících.

Nápad nechala v počítači a zamýšlela se mu věnovat až v bakalářské práci. Minulý rok v lednu ji však zaujala soutěž Angelini University Award, kam studenti přihlašovali projekty podporující duševní zdraví. „Říkala jsem si, že to zní dobře a chtělo by to vývoj aplikace uspíšit, ale v té době jsem neuměla programovat. Tak jsem požádala o pomoc kamaráda z fakulty informatiky, se kterým chodím na karate,“ říká Kamenská.

Vyzvala lidi na Instagramu, aby jí napsali, co jim nejvíce pomáhá při depresi a úzkostech. Přes 150 odpovědí poté procházela a třídila. Vycházela z odborných knih i ze vzpomínek na společná sezení s dalšími pacienty z nemocnice. Poradila se také s psychiatry a psychology, kteří nápad uvítali. „Když jsem se s nimi o aplikaci bavila, byli hodně nadšení. Říkali, že něco takového chtěli udělat, ale neuměli programovat a cena programátora vývojové aplikace stojí kolem tisícovky za hodinu, a to si nikdo nemůže dovolit,“ vysvětluje sympatická dívka.

Spolu s programátorem Tomášem Chlubnou spustila aplikaci Nepanikař loni v březnu. V soutěži Angelini University Award se umístila na druhém místě. Tvůrci získali také univerzitní Cenu Zdeny Rábové. „Lidé mi říkali, že se to nechytí, pokud se nespojíme s žádnou velkou organizací. Myslela jsem, že bude úspěch, když si nás za rok stáhne pět tisíc lidí. No a teď máme osmdesát tisíc stažení,“ povídá s nadšením. Autoři nemají z aplikace žádné peníze.

Aplikace zachránila dívku v poslední chvíli

Při myšlenkách na sebevraždu aplikace nabízí záchranný plán. Navede člověka, co by měl udělat nebo za kým by měl jít. „Psala nám patnáctiletá dívka, která měla deprese, ale s rodinou to nechtěla řešit. Rozhodla se, že skočí z okna. Měla v mobilu Nepanikař se záchranným plánem a u toho okna se na něj podívala. Přečetla si důvody, proč sebevraždu nespáchat, a zavolala na linku důvěry, na kterou odkazujeme v aplikaci. Skončila hospitalizovaná na psychiatrii, kde jí pomohli. Děkovala nám, že nebýt Nepanikař, tak už nežije,“ vypráví Kamenská.

Původně aplikace pomáhala jen s úzkostí, depresemi, sebepoškozováním a myšlenkami na sebevraždu. Autoři tyto základní moduly ve volném čase postupně rozšířili. „Když přidáváme nějaký modul, úplně šílím, že se na to snad vykašlu, že na to prostě nemám čas. Pak přijde zpětná vazba, že aplikace zachránila život, a to je úplně ten nejlepší pocit, to nás nakopne ji vylepšovat dál,“ říká s úsměvem.

Přidali poruchy příjmu potravy a sledování nálady. Od konce května modul sebepoškozování nově nabízí také počítadlo, jak dlouho si člověk zvládl neublížit. Když selže, nabídne mu odbornou pomoc. „S programátorem máme dobrý pocit a spoustu práce, ale stojí to za to,“ hodnotí Kamenská, která bakalářskou práci zaměřila na vývoj další aplikace. Jejím cílem je sledovat duševní stav pacientů psychiatrických oddělení.

Nepanikař funguje anonymně, tvůrci tak nemají přístup k celkovému počtu zachráněných životů. Jen z dopisů a vzkazů však Kamenská ví nejméně o padesáti lidech v České republice, kteří jsou dnes díky aplikaci naživu. „Nám ani nejde o nějaké oficiální ocenění, jde o ten dobrý pocit, že to někomu pomohlo. Nepanikař je srdcovka,“ připouští.

Jana Kopecká