Jen málokdo by do Francisky řekl, že svůj život zasvětila Bohu. V Brně se společně s dalšími sestrami stará o chod Fajnšmekru a o Vánocích tady oslaví svůj první rok.

„Pocházím z devíti dětí a rodiče nás všechny vedli k víře. U mě ale byla nejsilnější,“ vyprávěla tmavovlasá žena z peruánského města Cuzco. Odmalička musela tvrdě pracovat, rodina vlastní v Jižní Americe zemědělskou farmu. Pro život ve francouzském řádu Neposkvrněné Panny Marie se Francisca rozhodla v devatenácti letech.

„V období dospívání jsem se Bohu trochu vzdálila, ale lidem jsem pořád chtěla pomáhat. Zkrátka jsem byla trochu divoká. Pak jsem ale odešla studovat do Limy a tehdy mě přítelkyně vzala na charitativní akce pro bezdomovce. Třikrát týdně jsme rozdávali jídlo asi čtyřem stům bezdomovcům. Život opuštěných lidí mě velice ovlivnil a proto jsem se definitivně rozhodla, že vstoupím mezi misionářky,“ svěřuje se žena, jejíž kořeny sahají k peruánským indiánům.

Doma z jejího rozhodnutí radost neměli. „Rodiče se mě zeptali, jestli jsem se nezbláznila? Celý život prožít bez hříchu a jako panna? Ale já jsem skutečně šťastná, že mohu Bohu sloužit,“ usmívá se snědá žena. Jaké byly její další osudy? Odjela studovat do Argentiny a do Říma, kde prožila tři roky. V Itálii také složila slib věrnosti a od té doby mohla naplňovat poslání misionářky. „Asi nejsilnější víra je v Argentině a jen o trochu slabší v Itálii. Tyto dva národy velmi dbají na rodinné štěstí a pomoc bližnímu. V Čechách to tak bohužel není. To je možná jeden z hlavních důvodů, proč se tady tolik lidé rozvádějí a snadno se odcizí,“ myslí si.

Za důležitý předmět štěstí považuje Francisca Moreano stůl. Rodina, přátelé i nepřátelé si k němu sednou a všechno si podle ní mohou upřímně vyříkat. „Podělí se o radost i problémy. Lidé spolu mají mluvit, jinak vznikají zbytečné problémy. Škoda, že lidé nenaplňují toto poslání a uzavírají se do sebe,“ zamyslela se nad mezilidskými vztahy. Ani životům misionářek se nevyhýbají problémy. Umějí je prý ale lépe snášet. „Nevěřící často hledají vysvětlení na otázky, proč se to či ono stalo? Misionářky přijímají trápení s pochopením a pokorou. Byla to přece vůle boží. Mě se také moc stýská po stárnoucí mamince, ale Pán Bůh si přeje, abych teď žila v Brně,“ poznamenala Peruánka Francisca.