Byl autorem desítek staveb po celém světě, ale architekturu nestudoval. „Stejně jako řada tehdejších architektů se také on vypracoval praxí u zkušenějších odborníků," vysvětlila ředitelka vily Tugendhat Iveta Černá. Proslavily ho sice futuristické návrhy, ale jeho první stavby byly konzervativnější. Později si však syn kameníka oblíbil zejména beton a sklo. Stavby proto nazýval architekturou kostí a kůže.
Autoritativní umělec nepatřil mezi ty, kteří se přizpůsobí přání klienta. „Když zadavatelé nějaký detail stavby odmítali, byl schopen spolupráci ukončit," řekl brněnský architekt Petr Šmídek. Právě tato tvrdohlavost dala vzniknout stavbě, kterou do Brna jezdí obdivovat lidé z celého světa.
Vila Tugendhat je přesným vyjádřením jeho představ. „Zakázka ho zlákala i proto, že nebyl omezený žádným finančním limitem. A taky toho naplno využil," uvedl Šmídek. Dodal, že jen onyxová stěna ve vile stála tehdy tolik, co několik rodinných domů.
Aby byl funkcionalistický architekt s výsledkem staveb spokojený, navrhoval i interiér. „Nejmasověji vyráběným kusem nábytku, který navrhl, je křeslo Brno, které původně vzniklo pro vilu Tugendhat," zmínila Černá.
Po nástupu nacistů k moci už stavět nemohl. Ti jeho styl prohlásili za zvrhlé umění. „Když ho v roce 1938 pozvali vést architektonickou fakultu IIT v Chicagu, emigroval do Spojených států amerických, kde dostal víc příležitostí," poznamenal profesor architektury Vladimír Šlapeta. Navrhl tam nejen řadu mrakodrapů, ale i univerzitní kampus.
V závěru života se dočkal satisfakce i v Berlíně, když mu západoberlínská akademie umění uspořádala výstavu životního díla. „Symbolický návrat mu umožnila i stavbou Národní galerie v nově vznikajícím Kulturforu," doplnil profesor Šlapeta.
Dokončení stavby se architekt nedočkal, krátce předtím ve věku třiaosmdesáti let zemřel.
LUCIA TUPÁ
close
zoom_in
