Snad právě proto se mu o rok později zrodil v hlavě nápad, vytvořit ke dvoustému výročí bitvy u Slavkova pomník francouzským lékařům. Narodil se přece jenom jen kousek odtud.

„Hodně jsem si o jejich práci přečetl. Sochou jsem chtěl vyjádřit obdiv nad odvahou, kterou tehdejší lékaři měli. Už neošetřovali vojáky v polních lazaretech, ale starali se o ně přímo na bitevním poli,“ vyprávěl kameník. Jako jeho francoužští hrdinové hýčkali naději na uzdravení zraněných bojovníků, sochaře držela v kritických dnech při životě jeho dlouholetá přítelkyně Jaroslava Zahrádková. „Jsem jí za hodně vděčný. Tehdy to se mnou skutečně neměla jednoduché. Byl jsem zdravý chlap a najednou mi řekli, že už nebudu mít nohu. Bylo to divné. Na kámen jsem ale nezanevřel. Zůstal mi v srdci,“ svěřuje se Jaromír Blažek.

Jako chlapec se chtěl stát malířem a uspěl v příjímacích zkouškách na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. „Hlásilo se nás dvě stě osmdesát, ale brali jen šestadvacet žáků. Asi jsem měl veliké štěstí,“ říká skromně.

Ve škole si ho všiml akademický sochař Jan Habart a přemluvil ho, aby dal kameni přednost před plátnem. Poslechl ho a zatím nelitoval. Po škole dělal většinou státní zakázky a spolupracoval s brněnským sochařem Konrádem Babrajem. Vytvořili společně několik plastik před obchodními centry a školami v Brně. „Byl to takový můj druhý otec. Svého jsem si totiž ani pořádně neužil. Zemřel, když mi bylo deset let. Ale po rodičích lásku k sochařství nemám. Otec byl stavební inženýr a maminka pracovala na brněnském Výstavišti. Ani vlastně nevím, kde se ve mě ta touha něco vytvořit vzala.“

Asi nejvíc se ale naučil v sochařské huti v Blansku. Věnovali se mu mistři svého řemesla a právě tenkrát začal poprvé velmi vážně přemýšlet o vlastní tvorbě.

Ani památník na francouzské vojáky se ale nerodil lehce. Nebýt velkorysosti kamaráda, který projekt i bez smlouvy zaplatil, monument by nestál. „Výrazně mi pomohla i architektka Terezie Švábenská,“ chválí svou kolegyni Jaromír Blažek, jehož pracovním snem je postavit sedm a půl metru vysokou sochu před fotbalovým stadiónem v Praze na Letné, kde chytal jeho syn Jaromír.

„Už mám návrhy, ale vše se zpozdilo kvůli úvahám a výstavbě Národního stadiónu. Chci vytesat bohyni vítězství Niké. Člověk by to prostě neměl v životě vzdávat i když se stane cokoliv,“ loučí se sochař.