Kleriku nosí výjimečně - mnohem lépe se cítí v sandálech a džínách. Kaplan Jan Hanák.
„Právě teď připravujeme s režisérem Otakáro Schmidtem pořad Po hladině, který by měl dávat mladým mravní otázky. Ptáme se, co je to láska, co vášeň a co štěstí. Zaujmout je, to je docela fuška, ale oni rozhodně nejsou hloupí a chtějí se o těchto věcech bavit,“ říká kaplan, který působí na faře v Zábrdovicích.
Na divadelních prknech se objevil v inscenaci Husy na provázku Evangelium podle Lukáše. „Původně jsem tomu představení dělal jen teologického poradce. Teď tam mám i svoje čtyři minuty slávy,“ směje se Hanák.
K podobným tématům má zvláštní vztah. Film o Ježíšově životě jej přivedl na počátek cesty, na jejímž konci bylo v roce 2001 vysvěcení za kněze. „Bylo mi tehdy sedmnáct a šel jsem do kina na film. Bylo to evangelium podle Lukáše a byla to hrozně kýčovitá pitomost. Ale ke mně mluvila ta slova, ta byla autentická. Do sálu jsem šel jako nevěřící a ven jsem vyšel už jako věřící člověk,“ popisuje svoje obrácení Hanák.
Na fakultě žurnalistiky dokončuje doktorát a jednou z jeho povinností je učit jiné studenty. Na chodbě ho od nich ale nikdo nerozezná. „Když jsme byl v semináři, chtěl jsem nosit hlavně kolárek a kleriku. Teď je na sebe téměř neberu, nosím běžné oblečení. Můžu se tak dostat blíže k lidem. Ve středověku kněží také chodili civilně oblečení,“ myslí si Hanák.
Oponuje ale názorům, které ho označují za liberála. „Jsem volnomyšlenkář ve formě, rozhodně ale ne v obsahu. Pro mně je dobro dobrem a zlo zlem, není nic jen horší nebo lepší. Tahle doba potřebuje řád,“ myslí si Hanák.
