Wenzel Knobloch, Johann Martin Neumeister, Ignaz Pitsch, Filip Pitsch, Josef Wenzel Sturm. Jména lidí, která jejich současníkům naháněla hrůzu, patřila brněnským katům. Ti vyjížděli z královského města Brna popravovat a mučit i do vzdálených měst po celém kraji. Jejich práci, kterou lidé považovali za nečistou, věnuje Deník Rovnost další díl seriálu Řemesla jižní Moravy.
Trest smrti, který mistři popravčí vykonávali, se na našem území začal objevovat teprve v desátém století. Před tím si totiž lidé vystačili s tím, že provinilého člověka vyloučili ze své společnosti. „I když to vlastně také znamenalo smrt, nebylo v daném případě zapotřebí nikoho, kdo ji vykoná,“ uvádí ve své knize Dějiny poprav a katů v Čechách historik Josef Svátek.
Poprav se začalo využívat až v době prvních knížat, od 15. století se k práci kata přidala i povinnost mučit obviněné. Ta se později rozvinula ve složitá pravidla práva útrpného. „Kat se musel velice dobře vyznat v tom, jak s mučicími nástroji zacházet a jak bude tělo obviněného reagovat. Potřeboval proto velmi dobré znalosti anatomie,“ upozornila historička Milena Flodrová.
Díky těmto dovednostem uměl kat lidem také pomáhat při zdravotních potížích. Pro radu k němu však museli chodit tajně, jinak totiž společnost takového člověka odepsala. Kata totiž lidé považovali za osobu nečistou a vykázali ho na okraj lidské společnosti. Musel bydlet za hradbami a například i v kostele měl vykázanou lavici. Například v Tišnově na Brněnsku měli pro kata lavici v kostele připravenou i přesto, že tam pouze dojížděl z Brna. „Dvoumístná katovská lavice stávala v levém koutě u vchodu do kostela až do roku 1838, kdy ji při přestavbě kostela odstranili. Sedávali v ní lidé bezectní, tedy ras a kat,“ píše Jan Hájka v knize Čtení o starém Tišnově.
Kvůli životu na okraji společnosti si kat nemohl hledat ani ženu mezi ostatními obyvateli, musel si vzít dceru kata či rasa, ten porážel zvířata. A ani syn kata se nemohl věnovat počestnému řemeslu, takže obvykle převzal práci otce. „Stávalo se také, že odsouzenec na smrt vykoupil svůj život tím, že se zavázal dělat katovi pomocníka. Navždy se tak mezi lidmi připravil o čest,“ dodává Svátek.
zoom_in
O vykonávání trestu smrti na území jižní Moravy historik Petr Mallota říká:Popravovalo se v Brně a ve Znojmě
ROZHOVOR – Ačkoliv poslední veřejná poprava se například v Brně konala v roce 1866, trest smrti zrušil až zákon vydaný po pádu komunismu.
„Poslední popravu v dnešním Jihomoravském kraji vykonal kat v roce 1952. Později totiž tehdejší totalitní režim přesouval všechny popravy do Prahy na Pankrác,“ přibližuje historik Petr Mallota z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Kde všude se po druhé světové válce na území dnešního Jihomoravského kraje popravovalo?
Popravování za válečné zločiny bezprostředně po válce není příliš přehledné. Po uklidnění situace se tresty smrti vykonávaly v Brně a ve Znojmě.
Za jaké skutky byli tehdy lidé nejčastěji odsuzováni k trestu smrti?
Ve Znojmě bylo po druhé světové válce popraveno šest lidí. Všichni byli odsouzeni v takzvaných retribučních procesech. Před soudem stanuli za to, že se za války dopustili trestného činu na životě, svobodě nebo majetku svých spoluobčanů.
V Brně se kvůli těmto zločinům a kolaboraci také popravovalo?
V bývalé věznici v Brně na Cejlu byla situace trochu jiná. Od roku 1948 tam bylo popraveno dvaadvacet lidí, z nichž sedmnáct zemřelo v politicky zinscenovaných procesech. Další tři z nich popravili za zločiny spáchané za války a dva za činy kriminální povahy.
Dokdy se v Brně popravovalo?
Posledním popraveným byl v srpnu 1952 Leopold Doležal. K trestu smrti ho komunistická justice odsoudila za činnost v organizaci vytvořené britskou zpravodajskou službou.
Pýchou kata býval popravčí meč
K pěti moravským královským městům, která měla vlastního kata, patřilo i Brno. Popravčí mistr odsud vyjížděl popravovat do širokého okolí.
Sídlo městského kata bývalo v Brně v Josefské ulici přibližně v místech, kudy dnes po schodech vedle vyhořelého kasina lidé sestupují k brněnskému nádraží. „Popraviště s přístřeškem na pracovní pomůcky popravčí míval za mostem na konci Křenové ulice,“ uvedla brněnská historička Milena Flodrová.
Brňané chtiví pohledu na popravované odsouzence tak museli dojít až daleko za město. „Víme pouze o jediné popravě, která se konala přímo ve městě. Byla to poprava váženého brněnského měšťana a majitele hostinského domu Štěpána ze Strachotína,“ doplnila historička.
Smrt vláčením po městě za koněm si Štěpán ze Strachotína vysloužil v roce 1354 za zorganizování loupežného přepadení dvou kupců, kteří u něj byli ubytovaní. Přišli totiž nejen o sedmdesát kop grošů, ale také o život.
Práce kata ovšem nespočívala pouze v mučení a popravování provinilců. Na starosti často měl také udržování čistoty ve městě. „Kvůli svému řemeslu museli také pořádně trénovat, například práci s mečem, který byl chloubou každého kata. Pokud totiž při stínání odsouzeného udělal chybu, mohl podle nepsaných zákonů sám propadnout hrdlem,“ upozornila Flodrová.
V souvislosti s katy v Brně si lidé často vzpomenou i na Špilberk a jeho kasematy. „Tam se však rozhodně nepopravovalo, protože to bylo vězení, kam už přišli lidé s rozsudky. Nebylo je tedy třeba popravovat ani mučit,“ upřesnila Flodrová.
