Ten stojí čtyřicet korun, ona má z každého výtisku polovinu. Musí jich prodat co nejvíc, jinak by neměla na nocleh ani na jídlo.

Čtyřiatřicetiletá žena ze Zlína se do Brna přistěhovala před třemi lety. Měla za sebou rozvod, psychické potíže, dlouhodobý pobyt v nemocnici a vedle sebe také nového přítele Jiřího.

Malovala si s ním budoucnost o to víc, že manželství jí nevyšlo. „Můj bývalý manžel chtěl rychle zbohatnout a dělal takzvaného bílého koně. Ani mu to nemám za zlé, peníze jsou přece příjemná věc. Jenomže mu záměr nevyšel a společný život se nám úplně zhroutil. Sem tam jsem samozřejmě sklouzla k alkoholu,“ vypráví bruneta.

S novým přítelem žili na ubytovně, ale kvůli neshodám s ostatními odešli. Na dalších brněnských ubytovnách už je ale nechtěli, a tak jim zbyla jen Armáda spásy v Mlýnské ulici.

Snídaně a nocleh

Za jednu noc tady Ludmila Opletalová zaplatí pětatřicet korun, může se osprchovat a také nasnídat. Na další jídla už ale nárok nemá. „Mrzí mě, že jsem zatím nenašla lepší práci. Zkoušela jsem najít místo uklízečky, ale nikdo mě nechtěl. No, snad se alespoň můj syn v životě lépe uchytí a neudělá žádné hlouposti,“ pokračuje se zamlženým výrazem bývalá šička bot a čelí drzým poznámkám některých kolemdoucích.

Možná, že si občas vzpomene, jak šila nové boty. Od doby, kdy je na ulici, totiž na nové obutí peníze nemá. Žije z minimálních peněz. A vlastně ani nemá představu, kolik si průměrně denně vydělá.

„Musím prodat co nejvíc časopisů, abych měla na postel a také na nějaké jídlo. Nemůžu přece mluvit o výdělku, když je to všechno jen o přežití. Jirka také přispívá, zkrátka se nějak protloukáme. Třeba se nám podaří v budoucnu najít nějaký společný byt a zase budu žít jako dřív,“ říká tiše.