K městské policii se přihlásila už v devatenácti letech. V době jejího nástupu ještě v Brně nebyla obnovená, působila tak jako členka inspekce veřejného pořádku. Začátky u městské policie nebyly pro Michaelu snadné. Začínala s prací v kanceláři. „Až za dva roky jsem složila licenční zkoušky. Pak jsem konečně mohla vyrazit do ulic,“ líčí.

Celý její život provází zvířata, především pak psi. Proto nepřekvapí, že jednoho dostala ve svých strážnických začátcích do opatrování. „Tehdy jsme ho zachránili. Jeho majitel nám řekl, že když ho nekoupíme, tak ho nechá utratit. Pes měl totiž vážné zranění v oblasti hrudníku. Pojmenovala jsem ho Alan a chodil se mnou všude. Vodila jsem ho domů i do práce. Uzdravil se, a když jsem ho předala psovodovi, tak vyhrával veškeré závody,“ usmívá se.

Především v počátcích měli strážníci omezené pravomoci. „Zákon nebyl tehdy pro městskou policii příliš přívětivý. Řešili jsme tehdy často především skupiny lidí známé jako skořápkáři, kteří svými kousky obírali lidi o peníze. Museli jsme k jejich stánkům chodit převlečení v civilu, aby nás jejich společníci už na dálku nepoznali,“ vypráví.

Za třicetiletou službu zažila tolik případů, že už si mnohé ani nepamatuje. Na některé z nich však ráda zavzpomíná. „Jedná se především o situace, kdy jsme jeli pomáhat důchodcům, kteří se dostali do svízelné situace. Zachraňovali jsme jednou penzistku, která upadla v bytě a nemohla se zvednout. Posadili jsme ji do kuchyně, uvařili čaj, namazali jí chleba a čekali s ní na záchranku. To si pak říkám, že moje práce má smysl,“ hodnotí.

NEGATIVNÍ VZPOMÍNKY

Všechny případy však neměly pozitivní konec. Zasahovala i u velké nehody tramvaje s autobusem v ulici Milady Horákové. Zraněné tehdy museli odnášet do tamního ředitelství městské policie. A setkala se i s mnoha psychicky nemocnými lidmi. „Jednou jsme zasahovali u muže, který si ustlal vedle hotelu Grand. Celou dobu se třásl a měl přitisklou ruku na uchu, nechtěl ji dát dolů. Až v sanitce jsme se dozvěděli, že má panický strach z uniforem,“ vrací se k netradičnímu případu.

Za dobu jejího působení u městské policie se podle Michaely změnilo především chování lidí. „Ze začátku k nám byli mnohem příjemnější. Možná i proto, že zpočátku ani nevěděli, kdo jsme. Lidé byli zvyklí na inspektory veřejného pořádku. Bylo pár let po revoluci, městskou policii nikdo neznal,“ rekapituluje strážnice.

V současnosti už se však milé chování vytrácí. „Lidé jsou hrozně sprostí. Myslí si, že když je demokracie, tak si mohou dělat a říkat, co chtějí,“ svěřuje se. I proto nechce zveřejnit své celé jméno

TAHÁNÍ S FEŤÁKY

Celých třicet let Michaela dělá pochůzkovou činnost. Ani za tuto dobu však podle ní lidé stále nepochopili, co práce strážníků obnáší. „Oni vidí jenom to, že jim vypíšeme lístek a dáme za okno auta. Ale už nevidí, že kromě dohlížení na veřejný pořádek, dopravu nebo bloková čištění musíme často přijít a zvedat třeba stopadesátikilového dědu, který spadl na zem a nemůže vstát. Taháme se s opilci, feťáky,“ vyjmenovává oceněná strážnice.

Dlouholetá práce už se na ní podepisuje i v osobním životě. Často pozná výmluvy lidí, umí odhalit průhledné lži. „Mám různé představy o lidech, všechno vidím černě," směje se.

Ocenění si váží. Ještě více ji těší setkání s ostatními kolegy. „Je krásná připomínka mé práce se sejít s kamarády, se kterými jsme byli u obnovení brněnských strážníků. Jsme taková stará garda, je to pro mě nostalgické,“ uvádí strážnice.

JAKUB TRUČKA