Keltové žili na území dnešní jižní Moravy před mnoha a mnoha lety. Přesněji někdy mezi desátým stoletím před naším letopočtem až do počátku našeho letopočtu. Díky nim se prý v české kotlině vyrábí tak dobré pivo. O víkendu si keltští přívrženci připomněli na hradě Veveří jeden z dávno zapomenutých svátků.

Zmíněný svátek má jméno Lughnasad. Keltové jím slavili nadcházejí žně, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. Tradice keltského svátku sice vymizela, ale na jihu Moravy se žně slaví dodnes. Mají podobu hodů nebo dožínek.

Práce bez elektřiny


Hrad Veveří obsadili hlavně řemeslníci, kteří ke své práci nepotřebují elektřinu. Všechno totiž dělají ručně a pomáhají jim v tom nástroje, které jsou staré více než sto let. Například kovář ze Znojemska vyrábí železné svícny, zvonky, kliky na dveře či ozdobné nože pradávnou technikou. Rozžhaví uhlí, v něm roztaví surové železo, které pak kuje na kovadlině. „Největší pomocník je měch, který má hodně přes sto let. Našel jsem ho na půdě po mém dědečkovi,“ říká vousatý muž, který nechce prozradit své jméno. Lidé blízko jeho kovárny mu prý závidí.

Kousek dál klečí na zemi mladí muži v bílých keltských kostýmech. Ruce mají černé od jakéhosi tmavého prvku. „Drtím grafit, z něhož budu za chvíli dělat keramiku,“ odpovídá mladík už nejméně po sto první na dotaz cože to vlastně vyvádí. Vedle grafitu je miska se zrním. „To zase rozdrtím na mouku, z níž budu péct placky na rozpáleném kameni,“ plánuje Kelt z dnešních dní.

Pod placatým kamenem hoří kousky dřeva. Ty zřejmě přivábí ani ne dvouletého chlapečka, který si sáhne na kámen. Okamžitě se rozpláče. Není divu. Teplota sálajícího kamene má zhruba tolik, jako rozpálená plotna. Křik a slzy spáleného chlapečka netrvají dlouho. Jakmile mu matka zchladí pravou ruku trochou studené vody, je klid.

Mnoho víkendových návštěvníků hradu Veveří si pokládá otázku: Copak vede normální lidi k tomu, aby se ve volném čase převlékali do historických kostýmů? V drtivé většině případů je to koníček. „Keltské zvyky odhaluji už přes patnáct let. Vedla mě k tomu práce s dětmi. Vymýšlel jsem, jak je zabavit a dovedlo mě to až ke Keltům,“ říká Václav Horák, kterého keltství ovládlo do poslední kapky krve. V Prášilech na Šumavě postavil dokonce archeopark. Ručně.

Kýče a tajemno


Mezi tradičními řemeslníky mají stánky i prodejci kýčů a jiných roztodivností. Nechybí pestrobarevné paruky, perník, cukroví na špejli, medovina, náramky, prstýnky, řetízky, náušnice, keramické hrníčky a bůhví co ještě.

Stánek se zdravím a pohodou si rozdělala na nádvoří hradu Renata Kudličková z Brna. Prodejním artiklem jsou pomalovaná trička, kšiltovky, mikiny a kalhoty. „Vnímám energii a kreslím ty symboly na oblečení. Lidem to pomáhá. Zklidní se a nabudí do nového dne,“ přibližuje Kudličková pestrobarevné obrázky. Obrazce kreslí speciálními barvami na textil, takže se z nich po vyprání nestane mazanice. „Když to lidi vyperou na čtyřicet, nic se kresbě nestane,“ dodává žena, která si za jedno tričko účtuje zhruba dvě stě padesát korun.

Většina návštěvníků keltských slavností sklizně a chleba však nepřišla na hrad kvůli nákupu suvenýrů. Tahákem festivalu byly totiž skupiny, které hrají keltskou muziku. „Ta hudba je taková jiná. Určitě je melodická a má v sobě zvláštní atmosféru,“ vysvětluje zálibu v osobitém stylu například sedmadvacetiletá studentka Jana Nespěšná. Na hrad přišla s velkým batohem. „Zůstanu tu do rána, takže mám s sebou i karimatku,“ usmívá se. Není jediná. Do prvních ranních paprsků vydrží poslouchat keltské „pecky“ stovky lidí. Už čtvrtý rok za sebou.