Fond ohrožených dětí, který Klokánky zřizuje, poznala sama Pokorná před pěti lety.

„Tenkrát jsem jako logopedka pracovala se sourozenci, u kterých jsem měla podezření na týrání. Oznámila jsem to, ale nic se nedělo. Večer jsem proto zvedla telefon a zavolala na fond. Jeho pracovníci reagovali rychle, hned zjistili situaci v rodině a řekli také mně, jak budou případ řešit,“ vzpomíná na první kontakt se svým současným zaměstnavatelem. Nabídla pak fondu pomocnou ruku při hledání místa, kde by v Brně mohl vyrůst Klokánek. Připravila projekt, začala obcházet regionální politiky a hledat u nich podporu. Loni v prosinci se tak do Klokánku v Brně-Líšni mohly stěhovat první děti.

„Přestože se rekonstrukce bývalé mateřské školy zvládla v poměrně krátkém čase, není vše zaplaceno. Schází nám ještě dva miliony,“ přiznává Pokorná. V jedenácti bytech brněnského Klokánku se žije jinak než v kojeneckém ústavu nebo dětském domově. Na prvním místě tu chtějí vytvořit rodinné prostředí. Děti bydlí po čtyřech společně s dvěma tetami, které se o ně po týdnu starají.

Ditta Pokorná má sama tři děti, z nichž jedno je zdravotně postižené. Právě budoucnost syna byla důvodem, proč se před šesti lety přestěhovala i s rodinou z Kroměříže do Brna. Hledala pro syna speciální školu. Těžko nese utrpení dětí, násilí na nich nebo jejich nouzi. Řešila to tak, že články v novinách o týrání dětí nečetla, v televizi podobné příběhy vypínala. Dnes je mezi prvními, kdo v Klokánku v náručí stiskne zbité, vystrašené a zavšivené dítě. Součástí její práce se tak stala i trestní oznámení.

V den rozhovoru pro Brněnský Deník Rovnost psala „jen“ jedno. Na lidi, kteří týrali své čtyři děti. „Jedno má popálené ruce, dalšímu způsobili opakovaně otřes mozku. Po pádu z pětimetrové výšky nebo když se mu údajně hlavička zachytila do eskalátoru,“ popisuje poslední případ Pokorná. Sama říká, že v posuzování jednotlivých případů, je přísnější. „Nesmíme snížit toleranci vůči násilí a vrátit dítě zpět do rodiny dřív. My je musíme chránit, ony samy to nedokážou,“ upozorňuje dvaačtyřicetiletá žena. Na své „pracovní děti“ myslí stále. Při nákupech, doma, na dovolené, v divadle.

„Z něčeho se už vypovídat nedokáži,“ říká, přesto přiznává, že z Klokánku se těžko odchází. „Ve všem, co dělám, mi pomáhají moji blízcí, mí přátelé,“ dodává Pokorná. Největší odměnou pro ni je změna, kterou děti v prostředí Klokánku projdou. Když strach zmizí z dětských očí.